Přes záplavu rukopisné literatury je nutno i zde konstatovat, že nebyl dosud podán podrobnější rozbor slovného výrazu našich textů, ba nebyl podniknut ani příslušný pokus. Odpůrci RZK se omezovali na řešení takovýchto problémů: 1) zda ten neb onen výraz je ve staré češtině doložen; 2) je-li doložen, zda se shoduje významem a 3) není-li splněn bod 1) nebo 2), případně oba, odkud Hanka jako předpokládaný mystifikátor slovo vzal. Přitom se nejvíce používalo Gebauerova Stč. slovníku, neúplného a dovedeného jen do prostředka abecedy.
Docházelo tu a vlastně ještě dochází k tragikomické situaci. Jestliže to nebo ono slovo doloženo nebylo, byl Hanka označen jako člověk s nemírnou fantazií, který čerpal bez výběru z výrazů stč. i nč., ale i ze zásoby jazyka polského, srbochorvatského, ruského atd. V opačném případě se vedly dlouhé spory o tom, zda měl nebo neměl Hanka ten nebo onen stč. spis zda to neb ono bylo známo před rokem 1817 atd. Není třeba zdůrazňovat, že takový přístup k textu je něco neslýchaného, nevídaného -- a neplodného, ať by šlo o památku z kteréhokoli století. Obránci R právem namítali, že není možné, aby v R nebyly ,,hapaxy'' (z řeckého ,,hapax legomenon'' - slovo, jež se vyskytuje v jazyce jen na jednom místě), a vědomě nebo bezděky přesvědčovali čtenáře o typologické odlišnosti našich textů proti ostatní stč. literatuře. Vykonali též velkou a užitečnou práci tím, že mnoho ,,nedoložených a nemožných'' výrazů se v stč. památkách později našlo nebo bylo objeveno aspoň v nářečích. Tak padlo -- podle Komárkova rozboru ve Sborníku -- asi 150 dílčích námitek, obsažených zejména v Poznámkách Flajšhansových. Postupně k nim dojdeme, protože dosavadní praxe nemůže vážného badatele uspokojit. Nalezne-li se v jakémkoli textu sporný nebo nejasný výraz, je samozřejmou povinností filologa hlouběji se zamyslit a položit se tyto otázky: Jaký je kořen slova? Vyskytuje se ve staré nebo nové češtině a v jiných slovanských jazycích? Je-li v polštině nebo v sch., jsou tu souvislosti - kmenové nebo místní - s R? Co slovo znamená? Proč ho autor užil, proč nepoložil na dané místo výraz běžnější? Je možné akceptovat, že pěvec vytvořil nějaké slovo sám pro vlastní potřebu z důvodů metrických nebo eufonických? Lze tu objevit zákonitost v isoleksách a isoglosách?
Nelze popřít, že některá slova v R skutečně jinde doložena nejsou. Ale jejich kořeny - základy (až na další nepočetné výjimky, kdy etymologie je sporná nebo nejasná - varyto , OJ Lumír) se dají vždy odvodit z praslovanštiny nebo z jazyka, jenž v 10 až 14. století na území, kde RZK pravděpodobně vznikly, byl možný. Jestliže se vyskytuje -- třeba ve stsl. -- derivát k nějakému základu, akceptuje se běžně též existence tohoto základu; máme-li ve stsl. ,,govežd6'', bylo jistě i ,,govedo''. Druhá možnost: i když ,,byk7'' není ve stsl. doložen ani přímo, ani odvozeninami, je to slovo všeslovanské a je tedy i ve stsl. možné. Jen tam, kde by vznikly významové nelogičnosti, byl by výskyt daného výrazu nepravděpodobný, třeba ,,mladost'' by mohlo ve stsl. znamenat jen ,,dětství''. K těmto otázkám zaujal rázné stanovisko zejména R.M. Cejtlin, Leksika stsl. jazyka, Moskva 1977, str. 21 nn., z něhož vyjímáme jádro této úvahy. Podle toho bychom měli v našich textech 1) slova jistá, základy, bez nichž by nemohly povstat deriváty, třeba napadené slovo ,,prapor'', místo něhož žádán ,,praporec'' (první prý ve staré češtině nedoloženo, druhé ano). 2) slova v češtině přímo nedoložená, ale se známými základy, třeba ,,tuča '' - mrak, související s běžným ,,tukem''; 3) slova problematická, ale odůvodnitelná po analyse a zjištění příbuznosti s jinými ie. jazyky (varyto ); 4) Slova, jež snad vytvořil pěvec sám -- snad sem náleží ,,srdice'' ze Sbyh. Takové možnosti jsou a dokládá je i Stč. slovník (velký) 11, str. 466 citátem z Baw. rkpu ,,bez omyle'', ač staročesky je znám jen ,,omyl'' nebo ,,omyla''; pro rým však bylo užito neologismu k subst. ,,omyle'', fem. Vyslovené a nemožné anachronismy v R ovšem nejsou. Jako školský a velmi křiklavý případ se uvádí, kdyby tu někdo užil slova ,,puška'' ve významu ,,střelná zbraň''; ale anachronismem by byla ,,Panna Maria'' místo ,,máti Božia'' v Jar., nikoliv však ,,tábor '', jak ještě uvidíme.
Je nutné odpůrcům přiznat, že se občas pokoušejí (jak se aspoň zdá, neboť ,,oficiálně'' nebylo dosud nic určitého publikováno) uvést jazyk R na nějaký společný základ. Někdy proskočí v ústních nebo písemných projevech výraz ,,jazyk jungmannovský'' nebo i přímo jméno tohoto buditele. Není nám pochopitelně možné, a ještě dlouho nebude, určit isoglosu a historii každého výrazu z našich textů, jeho vztah ke st. češtině, k češtině nové, k nářečovým materiálům. Potíže jsou značné m.j. i proto, že se naše generace stěží dočká vydání Stč. slovníku jako celku. Můžeme operovat s nadějí na úplnost jen s leksény počínajícími na ,,N'' nebo ,,O'', jen částečně a omezeně, neboť ,,operační base '' je tu skreslena množstvím prefixů ,,na, ne, ni, nad, o, ob, ot, od'' a patrně i mnohými neologismy ze stč. literatury sem patřícími. Že pro národní literaturu nelze ze sylisovaných jazyků mnoho vydedukovat, dokazuje např. Š. Ondruš , ,,O pôvodu slovančiny'', Stanislavův sborník, Bratislava 1977, str. 132, kde se také právem kritisuje slovník ,,Všeslovanské slovní zásoby'' jako velmi neúplný.
V budoucnu bude třeba doplnit naše úvahy, jak budou dále následovat, přesnějším výčtem i historií slov, která)
Tyto práce budou velmi náročné a vyžádají si součinnosti celých ,,týmů''. Ale rozborem našich textů, prováděným tak, jako kdyby byly tyto památky nalezeny teprve včera -- při samozřejmém přihlédnutí k dostupné literatuře -- mohou být rovněž průkazné. Budeme ovšem vždy vědět jen velmi málo o jazyku a dialektech, jimiž se mluvilo v různých částech našeho území. Maně připomínám, že v ,,Kronice Georgije Hamartola'' je prý 910 výrazů jinde ve staré ruštině nedoložených, a z těch asi 800 není ani zahrnuto do materiálů Sreznevského.
Někdy slýcháme také námitku, že četba R je pro Čecha 19. nebo 20. století celkem snadná, rozhodně méně náročná než porozumění skutečným staročeským textům. Zde se opět nedbá rozdílného žánru těchto literárních druhů. Kdo se probírá staroruskými letopisy, chápe jejich smysl mnohem lehčeji než třeba soudobé právní listiny, i když pocházejí třeba i z téhož kraje. Jako Čechové ovšem rozumíme celkovému smyslu R bez valných nesnází, asi jako chápal Řek Homérovy verše, znaje jejich leksikální stránku, ač se potkával s nepochybně většími potížemi při četbě Demosthena nebo Thukydida, nemluvě o Aristotelovi. A dále: málokdo si uvědomí jemné sémantické rozdíly, s nimiž je nutno se v textu R vypořádávat. Normální čtenář se nepozastaví nad veršem ,,Výhoň Dub tamo s ním snahú chváta'', ježto si uvědomí, že ,,snaha'' tu neznačí přibližně totéž jako ,,píle'', ale spíše ,,bojový zápal, elán''. Tak i ,,sie chasomu biéše na sto chlapóv'' zřetelně ukazuje, že jde o bojující muže, ale jen bedlivějším studiem se prokáže, že ,,chlap'' tu značí ,,pacholek, čeledín'' ozbrojený nožem, nikoli mečem jako středověký šlechtic, atd. Je ostatně, jak ještě uvidíme, dosti míst, jejichž smysl není jednoznačný nebo jimž se dosud řádně nerozumělo.
Pro všestrannější vypracování této kapitoly jsme uvažovali též o využití matematické lingvistiky. Je však nutné přenechat případný kvantitativní (chceme-li, tedy ,,typologický'') rozbor našich textů příštím generacím, a to z několika důvodů. Předně tu byly různé potíže osobního a technického charakteru. Dále jsou RZK -- podle výsledků, jichž bylo v těchto moderních filologických vědních odvětvích dosaženo -- příliš krátké, ač pokusy o určení sporných autorů i menších literárních úseků již byly podniknuty (Yule aj.). Chybějí nám též vhodné texty paralelní, neboť s lyrikou RK lze porovnat leda novější lidové písně české a vůbec slovanské, s epikou jen velké orální skladby jiných národů. Je třeba též uvážit, že stylově se liší i skladby RZK mezi sebou, ba i prostředí je jiné: RZ postrádá -- ve své dochované části -- válečnou thematiku, jíž je právě RK tak hojný. A ještě něco: opakované formule, z nichž nejnápadnější je v RZ ,,stúpi prokný rozenia dle svégo'' a v RK Lud. ,,páni...sědú rozenie dle svého'' by mohly narušit výsledky v propočtech poměrů ,,různých slov'' ke ,,slovům vůbec''.
Nevíme také, zda byla již podrobná ,,matematicky statistická'' nebo ,,typologická'' zkoumání provedena s jinými stč. texty. Ale i bez těchto method a bez algebraických formulek lze zjistit, že R jsou jinde než ,,pravá stč. literatura'', ale i než díla našich obrozenců. Leksikální statistika by snad měla vyhlídky, kdyby se odpůrci sjednotili na tom, koho z našich buditelů označí za falsátora; stane-li se to někdy, nebude obtížné provést patřičná porovnání.