Jiné zkoumání R, které dosud nebylo provedeo, by se mělo zaměřit na tzv. ,,hláskovou symboliku'' -- obor jazykovědy dosud málo propátraný, Lze tu však čerpat už se staré knihy Č. Šterclovy ,,Z oboru jazykozpytu'', Praha 1893, zejména na str. 502 nn., kde se jedná o symbolice hlásek; doporučujeme též M. Kořínkovu ,,Studii z oblasti onomatopoje'', Praha 1934, str. 179 nn. a L. Hjelmslevův ,,Jazyk'' (překlad v Praze 1971), str. 41 nn. Bylo zjištěno, že samohlásky ,,u,o,y'' (zejména ,,u'') znamenaly něco nepříjemného, nebezpečného a děsivého, kdežto úzké vokály symbolisovaly pocit libý, něco milého a příjemného. Šercl dokonce liší takto i vokály krátké a dlouhé (skutečnost - modálnost, případně větší nebo menší stupeň intensity) a nachází starou zvukomalbu v souhláskách ,,s,r,l'': Tak také u souhlásek: ,,s'' napodobuje přírodní zvuky, hlavně sykot atd., obdobně ve slovanštině i ,,ch'' a ,,z''; pro rachocení a drsné zvuky se užívalo likvidy ,,r'', kdežto ,,l'' byla hláska mazlivá. Protože se v R líčí převážně boje a válečné výpravy, převládaly skutečně ,,fónémy'' shodné s tímto žánrem. Tak máme v R i v MV slova s temnými vokály; mnohé výrazy již z živého jazyka zmizely nebo se ovšem také stávaly předmětem námitek. Uvádíme hluk, hučeti, Trut , vzúpiti, býk, dúti, krušiti, grušiti, OJ Chrudoš, uded, dúška, dým, pýcha, pyj, dušě, citosl. uh, bystrý (k bušiti?), búřě, búřúcí, ryk, ryd, syrý, nýti, ryskati, krupý, krutý, bol, dub, možná i ,,hovor'', Kruvoj, tlupa, Kublaj, kyj, lom, Luděk, luk, lútý, hlahol trub a kotlóv, mohúcí, Lubor, rub; proti tomu slova s úzkými vokály: bielý, bielitký, zmilitek , zmilitka , milý, milost, lúbiti, lúbicě, lesi Miletínští, dci, děvicě, děva, děvče, dietky, děti; někdy patrně i slova se sufixem ,,ice'' (jehlicě, milosrdie, mír, pěkný, pěti, pěnie atd., skřivánek, sličný, koníček jako sniežek; a opět slova s převládajícím ,,u,y,o'': ozvučený, pahuba, pogubiti, posúti, protknúti, prúd, prudkost, Ruboš, řútiti sě, shluk, shynúti, sova, Spytibor, súmrk, šuma, tluket , tuhý, trudný, tuča , zakukati (zvuk neblahý!); proti tomu zdrobněliny: vieti, vienek, srdice, žítko, žizn. Pro tuto druhou skupinu se uvádějí slova jako ,,titěrný, dítě, miminko, Kind, winzig''. Podle přísného pravítka tu ovšem nelze postupovat, detailní rozbor by patřil spíše do esthetiky, ale celkové zachování pravidla - výraznější než v normální staré češtině - je nepochybné. Pro slova s převládajícím nebo výrazným ,,l'' cituje Šercl (str. 542) asi 25 slov, z nichž je v našich textech deset, zejména ,,lepý, láska, lúbiti, lesk, celovati, Lada, ladný, lúditi, luzný, lzáti, lékaři, lepý, lepotvorný, milý, roztomilý, lubicě'' a snad ještě další.
Také analysa jednotlivých sousloví nebo vět by přesahovala lingvistický charakter našich studií, ale přesto uvádíme některé příklady ,,zvukomalby'', která asi není náhodná, ale plyne z častěji se vyskytujících ,,formulí'': Strach vyrazi z hrdl (psáno -rr-) jich skřěky; jiskry vzprchů z črnú ščítú; dravá ostrá drápy; krahujci pokrakujú; srazúce Tateré středem v řady; sprahlým hrdlem; hrom strašný zahuče; skřěk hrózonosný; chrabrú ruku; chřest i drnket ostrých mečév; v ostrú hranu; prúd Pražan jarno teče; mraky střel tu s hóry na Tatary; uzřieš krváceti vrah svoj Kruvoj; tur jarý; proražě dráhy u vraziech;, krviú zbrocěchu;, krutú krutost; Kruvoj škaredý; rozohnichu zraky strašlivo; z jutra rozpálímy krutost; Kruvoj řváše chrabrost, rachet hroma, aj. Všude se hromadí ,,r'' spolu s ,,temnými'' vokály. Naopak, ale řidčeji: ,,sniéše mi sě ve sně'';, laskachom sě; milovachom; skad sipěchu střely; věje větřieček; víte věnce; ticho, vsě tichúnko v tichej Praze; na jednej větvici; vznide syket kalených střel strašný; po jejej bielej šíji; hlásat milých slov; líce jmiéše bielé; žalostivý ch hlasóv; zevzněchu mútno žalostiví lesi.
Tyto hlásky symbolisují dívčí krásu nebo milostné výlevy, ale ovšem také -- při hromadění sykavek -- šumění lesa, svištění střel atd.