Osobnosti rkp. sporu

Vladimír Macura
Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony
Pražská imaginace
Praha 1993.

Strana 14 až 16:

Démon Hanka

Do popředních zón paměti národa se jednotlivé osobnosti, někdejší spolutvůrci jeho dějin, "neukládají" obvykle jen tak, ale vyhodnocené, poté co prošly jedním ze dvou procesů sémiózy, jednou ze dvou možných cest přetváření ve znaky. Jednoduše řečeno: buď se z nich stávají "světci", nebo "démoni". Tato klasifikace je samozřejmě velmi hrubá, paměť národa zná i jemnější odlišení, mezi světci zaznamenáme "otce vlasti", "národní mučedníky", "tragické umělce", mezi démony zase třeba "zrádce národa", "zpátečníky" nebo "konfidenty". Jsou ovšem možné i přechody z jedné řady do druhé, z démonů se stávají světci a ze světců démoni, někdy se znakové nánosy docela setřou a světci i démoni se přesouvají mezi řadové figury minulosti, snad jenom nejasná, sotva patrná aura zbude z jejich někdejšího lesku.

Václav Hanka patří jednoznačně k démonům, byl jednou provždy obsazen v našem povědomí do role "mystifikátora", "falzifikátora české minulosti". V případě osobnosti "světecké" by se takové seskupení kulatých výročí, k jakému v Hankově případě došlo v roce 1991 - dvě stě let od narození, sto třicet let od data skonu - neobešlo bez velkolepých oslav, "démoni" se však neoslavují. Je příznačné, že i drobná glosa v Lidových novinách v předvečer výročí Hankovy smrti vyvolala protest jako pokus o falzifikátorovu rehabilitaci (viz příspěvek A. Hamana 18.1.1991).

Nejde nám tu však o otázku rehabilitace Hanky, tím méně o rehabilitaci podvrhu Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského. Jde spíše o důsledky oněch celonárodních znakotvorných operací při hrách na démony a světce. Postava světce vybízí k ztotožnění: "on - to jsme my", a to i tehdy, ba právě tehdy, když je osud světce předkládán jako výjimečný, kdy je světec v oficiální hagiografii kladen nad národ, kdy legenda jeho života je předkládána jako zápas s tupostí a nepochopením okolí, kdy je stylizován jako buditel vůči "spící" národní mase, jako oběť její zaostalosti. Už samo zařazení osobnosti mezi světce je za daných okolností rituálním smýváním viny národního společenství vůči němu, je gestem odmítajícím veškerá dřívější příkoří "národem" "světci" učiněná. Národ se tímto gestem ztotožní s osobností a naopak, distancuje se sám od sebe, sám dnešní od sebe dřívějšího, přijme "oběť" a skrze ní se očistí.

Postava "démona" naopak vybízí k protikladnému postupu. "Démon" je vyvržen z národního kolektivu: "on - to nejsme my", jeho čin je obklopen kolektivním nesouhlasem. Paradoxem však zůstává, že i v tomto, zdánlivě zcela opačném případě máme co do činění v zásadě s týmž rituálem očisty, také odmítnutím "démona" se národ stává (v znakové rovině) lepším. I tady je osobnost vlastně obětí: je obětována, aby se národ zbavil cizorodých, škodlivých příměsí, aby sám sebe představil jako svrchovanou, nespornou hodnotu.

Bez ohledu na to, jaké je reálné pozadí tohoto sémiotického pochodu kanonizace nebo démonizace, vždy jaho výsledek hrozí cosi zfalšovat, vždy směřuje k manipulaci s fakty, jinými slovy k mystifikaci. Také příběh prostého celonárodního odsudku Hankovy mystifikační činnosti k takové mystifikaci míří a je ve svém důsledku - alespoň dnes, když podvod Hankův už nehraje žádnou kulturní nebo sociální roli - mystifikací ještě velkolepější.

Co nám dnes vlastně zastírá onen démonický "případ Hanka"? Je totiž příběhem o tom, že český národ nepotřebuje klam a podvod, že nepotřebuje přikrášlit svou minulost, že vyrůstá "z pravdy". V dalším patře se pak na tento významový plán vrství ještě další: český národ je národem racionálním, nemilujícím mýty, schopným sebeironie či alespoň schopným racionálně zhodnotit svou situaci a své vlastní možnosti (na rozdíl například od "iracionálních" Poláků a Slováků). Toto sebehodnocení zní lichotivě, ale skutečnosti odpovídá pramálo, o nic víc než když slovenský profesor východoevropských dějin na univerzitě v Padově, M. S. Ďurica prohlásí, že "štátnosť Slovákov je jednou z najstarších štátností v priestore strednej Európy".

Cesta českého národa ke své kulturní a politické emancipaci rozhodně nebyla cestou rozumného posuzování možností a střízlivého hodnocení reality. Hanka rozhodně nebyl nějakou dobovou anomálií, jak případ "démona Hanky" usilovně tvrdí. Mystifikační gesto bylo s vytvářením české svébytné národní kultury spjato stejně, jako je spjato s emancipací jiných národních kultur. Neznamená to, že se s ním máme smířit, že mu máme dokonce přitakat, neznamená to ani, že bychom měli mít větší pochopení třeba pro dnešní mystifikace M. S. Ďurici, přiživující se na problému slovenské sebeidentifikace, nebo pro obdobné myšlenkové výkony některých teoretiků moravského svérázu. Znamená to jen jedno: snaha vylhat se z vlastních iracionálních počátků rituálním soustředěním "viny" na jediného viníka, kterého lze snadno obětovat pomyslné čistotě nebo zdravému rozumu národa, vytváří mystifikaci novou.

Jsou to tudíž dva různé příběhy. Ten jeden, příběh o démonu Hankovi, je o tom, jak se mravně narušený jedinec pokusil podvrhnout národu falzifikát minulosti, ale národ mu na to přišel a falešný obraz své minulosti hrdě odvrhl. Ta druhá historie je příběhem národa, který se prodíral k normálnímu životu pomocí berliček mnoha iluzí a mýtů. Každý z těch příběhů má také jiná pokračování - ten první nás vede k nové mytologii, k iluzím, že jsme nad iluze a mýty plně povzneseni. Ten druhý nás varuje: z iluzí, mýtů a mystifikací jsme se zrodili, jsme tak docela povzneseni nad možností upadnout do nich v krizovém okamžiku znovu?