Stručně o Rukopise zelenohorském

Nález rukopisu

Nálezové okolnosti dlouho nebyly známy, neboť rukopis byl zaslán roku 1818 Národnímu muzeu anonymně s průvodním dopisem, v němž odesilatel uvedl, že jeho písmo sezelenalo, když houbou setřel prach z povrchu pergamenových listů. Místo nálezu však neuvedl.

První zlomek se nazývá SNĚMY. Je velice krátký a je to závěr zpěvu, v němž se líčí právní uspořádání rodového majetku.

Druhý zlomek se nazývá LIBUŠIN SOUD. Pojednává o sporu bratří Chrudoše a Šťáhlava o dědictví po otci Klenovici. Chrudoš se dovolává práva prvorozeného, podle nějž by jedině on měl být dědicem.

Kněžna Libuše v zasedání sněmu na Vyšehradě rozhoduje, že se bratři mají o dědictví rozdělit rovným dílem nebo je spravovat společně. Nespokojený Chrudoš kněžnu urazí. Ta se vzdává role soudkyně a vyzývá přítomé lechy a vladyky, aby mezi sebou zvolili svého vladaře a soudce.

Tato verze pověsti se stala podkladem libreta Smetanovy opery Libuše. Námět je ale znám i z jiných zdrojů. Je v různých obměnách zaznamenán v kronikách Kosmově, Dalimilově a Hájkově.

K TEXTU PATŘÍ ČERVENÁ RUMĚLKOVÁ VÝZDOBA:

4 iniciály,

13 majuskulí,

8 zvláštních grafických symbolů,

obtahy dříků písmen na počátku slov

Vedle výzdoby provedené rumělkou, je na pergamenu kresba červeným miniem. Tím je provedena retuš některých iniciál a kresba záhadných miniových značek (cca 80)

MINIOVÉ ZNAČKY jsou nahodile umístěny v textu.

Ve dvou případech zasahují do majuskulí textu RZ, většinou leží mezi řádky a kříží zelené písmo.

Byly dokumentovány již v minulém století Palackým a Cordou, a jejich tvary později potvrzeny rentgenem.

Jejich původ a význam zaměstnával řadu badatelů. Byly vysloveny názory, že byly přes text rukopisu zapsány mnohem později a že mají souvislost s hudebním doprovodem při přednesu textu.

Odmítavé stanovisko Dobrovského nesdíleli mnozí jeho blízcí spolupracovníci, jako např. Jungmann, kterého Dobrovský označil v korespondenci za spolutvůrce rukopisu. Palacký měl vlivem Dobrovského skepse jistý čas také určité pochybnosti o RZ, ale později se jich zbavil.

Nicméně autorita Dobrovského byla taková, že Výbor muzea rukopis označený Dobrovským za bídný padělek vyřadil ze svých sbírek. Jeho text pak koloval mezi zájemci jen v opisech.

Ohledy na stáří a zásluhy Dobrovského byly příčinou, proč RZ nebyl u nás dlouho vydáván tiskem a proč vyšel nejprve v Polsku a Rusku (1820) a teprve potom u nás v časopise Krok.

Vydání rukopisu přinutilo Josefa Dobrovského, aby svoje výhrady publikoval také tiskem. Učinil to v roce 1824 ve vídeňském Hormayerově Archivu, kde nejprve otiskl článek Literarischer Betrug. Později pak zveřejnil 33 námitek proti pravosti Libušina soudu.

Za života Dobrovského se odborný dialog omezil jen na výměnu názorů s V.A.Svobodou. Teprve po jeho smrti (1829) vydávají Palacký se Šafaříkem svůj nedostižný obraný spis Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache v němž vyvrátili všech 33 Dobrovského námitek.

V této obranné publikaci je, kromě rozborů jazykových a historických a překladu RZ do mnoha světových jazyků, podán zevrubný popis hmotné stránky Rukopisu zelenohorského (Libuša's Gericht).

Sem především patří:

Cordova chemická a mikroskopická expertýza je uložena ve dvou dopisech, přetištěných v Ältesten Denkmäler. Dodnes je zdrojem poučení o hmotné podstatě RZ. Jsou zde informace, které opomíjejí nedávno vydané Protokoly o zkoumání RKZ.

Je mi ctí vděčně vrátit rukopis Libušin soud, mně předložený, a sdělit to málo, co se dalo vyšetřit.

Menší iniciály, nacházející se v řádcích, se zdají být první a původní ozdobou rukopisu, jsou vepsány bez použití inkoustu. Jim podobné a stejně staré jsou ozdobné čárky, které na pravé straně doprovázejí jednotlivé části písmen, ale jsou již psány přes inkoust nebo na něj. Obojí zdobení je, jak poučí oko a chemické reagencie, rumělkové.

Čtyři velké iniciály A, C, V, D, na straně 1 -- 4 jsou částečně předkresleny inkoustem a pak kolorovány.

A a C (strana 1 a 2) byly předkresleny pouze inkoustovými obrysy a kolorista vyplnil vnitřní prostor rumělkou, přičemž nepostupoval zrovna pečlivě, jak ukazuje A (strana 1), kde nanesl barvu přes předkresbu, zatímco u C (strana 2) prostor ohraničený inkoustovou kresbou nebyl úplně vyplněn. U obou písmen potvrzují jeho talent a smysl pro krásu hákovité arabesky a puntíky nebo víceméně skvrny.

V na straně 3 je tak dobře pokryto rumělkou a pak znovu miniem, že nevidíme žádné předkreslení inkoustem, pouze na vnější špičce pravé části písmene, nahoře.

Co se týče analýzy inkoustu našeho zkoumaného rukopisu, nyní jsme prozkoumali porovnáním dva rukopisy inkoustem podobné, které mají rovněž tu vlastnost, že po otření vlastní povrchové matně černohnědé části inkoustu zanechávají zelené písmo jakožto část inkoustu chemicky sloučenou s vlákny pergamenu.

Jeden z těchto rkpů je Missale vetustissimum, č. 466, ze dvanáctého století, druhý: Divi Augustini de operibus sex dierum, č. 22, ze třináctého století; oba z rukopisové sbírky českého Národního muzea. U obou je hmota inkoustu částečně ještě tak zachovalá, že je černohnědá a množství se dá setřít nebo seškrábat, přičemž však zelené písmo zůstává zcela na místě.

Z podnětu Jana Gebauera bylo přikročeno k chemickým zkouškám. Gebauer nejprve prohlásil, že podřídí své pochybnosti jazykové, dokáže-li chemické zkoumání pravost Rukopisů. Později ale změnil stanovisko a prohlásil, že chemie v principu nemůže prokázat starobylost. Současně interpretoval nález berlínské modři v iniciále N rukopisu Královédvorského jako důkaz novodobého původu celého rukopisu a závěry chemiků prof. Bělohoubka a prof. Šafaříka, svědčící o velkém stáří RK odmítl.

K plánovanému chemickému zkoumání Rukopisu Zelenohorského proto již nedošlo.

Z hlediska historie vystoupil proti pravosti Rukopisů Jaroslav Goll. Jeho spis se nedotýkal rukopisu Zelenohorského ale jen tří zpěvů RK. (Jaroslava, Beneše Heřmanova a Oldřicha).

Výsledky Vojtěchova fotografického průzkumu byly vydány tiskem v roce 1930 společně s Poznámkami jazykovědce Flajšhanse, psanými ze stanoviska odpůrce pravosti. Tím bylo svědectví Vojtěchových výzkumných fotografií zeslabeno a nevešlo ve známost.

Vojtěch vyrobil první barevné fotografie RZ a kromě toho použil řadu dalších výzkumných fotografických technik:

• různé filtry a jejich kombinace
• infračervené světlo
• rentgen
• fluorescenční fotografii

Vojtěchův průzkum potvrdil, že zelené písmo obsahuje měď a umožnil zmapovat použití všech psacích látek v RZ. Nenalezl žádné stopy padělanosti a z původního skeptika učinil přesvědčeného obhájce pravosti RKZ. Prof. Vojtěch se později stal předsedou Československé společnosti rukopisné.

U příležitosti 150. výročí nálezu Rukopisů měl být rekapitulován stav vědění o RZ a RK. Obsahuje příspěvky z různých oborů humanitních věd (9 autorů), které vesměs přebírají závěry odpůrců z 19. století. Obráncům se dává za pravdu jen velice zřídka.

Na využití moderních poznatků o staré češtině nebo orální poesii k posouzení pravosti Rukopisů se Sborník nezaměřil. Proto Sborník neobsahuje ani přepis textu Rukopisů novočeským pravopisem, což je zjevný ediční prohřešek.
Někteří vlivní odpůrci pravosti RKZ prosazují názor, že Sborník vyhovuje pro posuzování Rukopisů dodnes.

Sborník z roku 1969 v sobě nezahrnuje problematiku hmotného zkoumání stáří památek. K řešení tohoto problému nebylo pověřeno žádné pracoviště ČSAV nebo Národního muzea.

1967

Na žádost Ministerstva kultury byl Kriminalistický ústav pověřen zkoumáním Rukopisu královédvorského a zelenohorského. Průzkumu se účastnili převahou externí pracovníci. Významně se podílel spisovatel Miroslav Ivanov.

V průběhu výzkumu je o dílčích zjištěních informována veřejnost prostřednictvím literatury faktu. Ukazuje se objev miniových značek rentgenem.

Záhadné miniové značky, dosud pokládané za pozdější přídavek, jsou naopak starší než písmo RZ. Leží pod ním a jsou to zbytky nedokonale odstraněného původního písma. Rukopis zelenohorský je proto palimpsest.

Nové určení stratigrafie psacích látek není přesvědčivé. Nepřesvědčivé jsou též dokumenty (dosud nepublikované), dokladující zbytky běžného písma žaltáře. Hypotéza o spodním písmu žaltáře se opírá pouze o skutečnost, že poloha některých miniových značek zhruba odpovídá poloze majuskulí předpokládaného spodního textu. Přesná rekonstrukce ale i toto vyvrací.

Česká společnost rukopisná upozornila Ministerstvo kultury na hlavní nedostatky ve vydání Protokolů, mezi jinými ten, že nebyly zveřejněny žádné oficiální oponentní posudky. Ministerstvo kultury uznalo tyto připomínky a podpořilo vydání kritického spisu k Protokolům.

Oponentní spis Fakta o Protokolech RKZ obsahuje málo známá kritická stanoviska k Protokolům Ivanovova týmu ze tří nezávislých zdrojů:

• 10 oponentních posudků z Kriminalistického ústavu, vyhotovených v roce 1975
• Stanovisko komise pro posouzení Protokolů o chemickém zkoumání RKZ z roku 1992
• Posouzení Protokolů současnou rukopisnou obranou (Ing. Jiří Urban, Mgr. Karel Nesměrák).

Připomínky k Protokolu o zkoumání RZ

Text Protokolů obsahuje velké množství fotografií, které dokumentují věci známé od Palackého, Cordy a Vojtěcha. Nadbytečný text jen zamlžuje zásadní a jednoduchý problém:

LEŽÍ MINIOVÉ ZNAČKY NAD NEBO POD PÍSMEM RZ?

Na rozdíl od většiny badatelů, kteří tradují, že rukopisný problém je vyřešen a uzavřen, Enders zkoumá podezírané památky ve světle nejnovějších poznatků našich a zahraničních badatelů o orální poezii a staré češtině.

Rukopisy je třeba zkoumat tak, jako by byly objeveny teprve včera a plně využívat nových poznatků filologických věd, jak je přináší novější vědecká literatura. Naše práce, o sobě nadmíru poutavá a poměrně průkopnická, záleží mnohdy především v prosté aplikaci těchto výsledků.

Endersovy poznatky jsou shrnuty ve dvou rozsáhlých monorafiích, vydaných nakladatelstvím Neklan v roce 1993:

• Jazykovědný rozbor Rukopisu zelenohorského, královédvorského a dalších památek s nimi spojovaných.
• Rukopis zelenohorský a královédvorský, vznik, styl a hodnota staročeské orální poesie.

Rukopisům byly především vytýkány jazykové odchylky od tzv. normální gramatiky, sestavené Gebauerem v minulém století na základě několika písemných památek. U Enderse nacházíme poučení:

1. RUKOPISY JSOU FALZA Z DOBY NÁRODNÍHO OBROZENÍ.
   JEJICH AUTOREM NEBO SPOLUAUTOREM JE VÁCLAV HANKA

   Tento názorový proud je početně nejvíce zastoupen. Může být označován jako oficiální, protože je součástí učebních osnov na školách.

   Držitelé tohoto přesvědčení většinou soudí, že problém byl s definitivní platností vyřešen koncem 19. století za vydatného přispění T.G.Masaryka, anebo se opírají o novější literaturu faktu spisovatele Ivanova.

2. RUKOPISY NEJSOU ANI Z DOBY NÁRODNÍHO OBROZENÍ ANI TO NEJSOU STŘEDOVĚKÉ PAMÁTKY

   Předchůdcem současných zastánců tohoto názoru je univ. Prof. Karel Krejčí, jenž překvapil tímto názorem již v roce 1974. V článku Některé nedořešené otázky kolem RKZ, otištěném v časopise Slavia poukázal na neudržitelnost představy, že by dílo jako Rukopisy mohl vytvořit Václav Hanka. Autora hledal v době barokní.

   V současné době je nejvýraznějším reprezentantem tohoto názoru americký profesor českého původu Prof. Z.F. Daneš, který působí na Tacomské univerzitě ve státě Washington. Jeho studie Jsou Rukopisy jihoslovanského původu? byla zveřejněna v 80. letech v Lublani, v roce 1995 ve Sborníku Národního muzea. Vznik Rukopisů klade přibližě do roku 1500 a za autora považuje Jihoslovana, který působil v Čechách.

3. RUKOPISY JSOU STŘEDOVĚKÉ PAMÁTKY

   Zastánci tohoto názoru nepovažují důkazy, které byly proti pravosti Rukopisů vzneseny za průkazné a zároveň soudí, že není povinností obrany dokazovat pravost, ale naopak, že dokazována musí být padělanost.

   Žádná ze stávajících námitek proti pravosti nemá povahu skutečného důkazu.

   Kromě toho se také opírají o zjištění starších hmotných zkoumání, která nebyla nedávnými zkouškami Ivanovova týmu nijak korigována. Četné důkazy starobylosti Rukopisů též čerpají z jazykovědných bádání J. Enderse.

   Dalším charakteristickým rysem této skupiny je, že k sobě čítá badatele, kteří Rukopisy stále konfrontují s novými vědeckými poznatky. Mnozí jsou členy České společnosti rukopisné, která takto plní odkaz Františka Palackého a Pavla Josefa Šafaříka.