Nejstarší z nich je Vojtěch Šafařík (1829- 1902), syn Pavla Josefa Šafaříka.V roce 1984 byla po něm pojmenována planetka, objevená A. Mrkosem. Pocta, kterou si tím Šafařík po letech přehlížení vysloužil, je jistě opodstatněná. Lze plně přisvědčit názoru, vyslovenému M. Kopeckým [5] u příležitosti 100. výročí Šafaříkova úmrtí, že jeho osobnost nebyla asi dosud zcela doceněna. Vždyť šestisvazková encyklopedie ČSAV [6] uvádí u jeho jména, že je chemik a o jeho významu pro astronomii nebo Rukopisy nesděluje nic.
Svoji pedagogickou a vědeckou kariéru začal na poli chemie, a sice na české technice a po rozdělení Karlovy univerzity v roce 1882 přešel jako řádný profesor na českou univerzitu. Kromě jeho učebnice "Základové chemie čili lučby" z roku 1860, bývá připomínána jeho účast na tvorbě českého chemického názvosloví. Šafařík zde uplatnil své znamenité jazykové znalosti. Jeho termíny vykázaly větší jazykovou ústrojnost oproti některým méně zdařilým návrhům jiných autorů.
Chemická odbornost jej přivedla ke zkoumání Rukopisů. První své zkoumání v rukopisné kauze prováděl již roku 1859. Na vyzvání W.W. Tomka zkoumal rukopis "Libušino proroctví" v přítomnosti K. J. Erbena. Průběh z toho zachytil ve svých Zápiscích, z nichž významnou pasáž zveřejnil Čeněk Zíbrt[8].
Zápisky Vojtěcha Šafaříka jsou významným pramenem k historii rukopisného sporu nejen proto, že v nich jsou údaje o vlastním hmotném zkoumání některých rukopisů, ale i z toho důvodu, že tam autor zaznamenal stanoviska svého otce. Sborník ČSAV "RKZ - dnešní stav poznání" Zápisky nezmiňuje, ačkoli jsou zdrojem mnohých spekulací, v kterých se skutečné pochybnosti Pavla Josefa Šafaříka o některých méně významných a méně zkoumaných rukopisech, jako je např. Milostná píseň krále Václava nebo Libušino proroctví, přenášejí na Rukopis zelenohorský i královédvorský. Historik Jan Novotný ku příkladu pro biografický slovník v roce 1995 napsal: "Vědecká poctivost přivedla Šafaříka (Pavla Josefa) k pochybnostem o pravosti rkp. Královédvorského a Zelenohorského".
V roce 1881 byl Šafařík jmenován členem tzv. rasurové komise, která ve složení Hattala, Gebauer, Vrťátko, Emler a Šafařík zkoumala razury ve zlomcích Alexandreidy a v Rukopise královédvorském. Zkoumání proběhlo ve třech sezeních komise. Šafařík k identifikaci razur používal destilovanou vodu a sirník ammonatý. Výsledek publikován bezprostředně v ČČM. [7] .
Když v roce 1886 vystoupil Jan Gebauer s požadavkem na chemické přezkoumání Rukopisů a když v důsledku toho byla jmenována další komise, byli v ní zastoupeni už chemici dva a sice prof. Vojtěch Šafařík z university a na jeho žádost prof. Antonín Bělohoubek z techniky. V rámci tohoto šetření byl zkoumán též rukopis "Libušino proroctví". Šafařík se při té příležitosti vyjádřil, že na vyzvání svého otce zkoumal již v roce 1859 Libušino proroctví, ale že šlo o jiný exmplář a že o tom zkoumání zaznamenal protokol. Hlavní prací komise bylo prozkoumání Rukopisu královédvorského, o čemž sepsal Šafařík nezávisle na Bělohoubkovi desetistránkovou zprávu [10], která byla otištěna v ČČM 1887 opět bezprostředně po dokončení zkoušek. (Jaký to rozdíl oproti šetření Ivanovova týmu) Bělohoubkova zpráva [11] je ovšem mnohem obsáhlejší (91 stran) a vyvolala ostřejší útoky Gebauera a jeho spojenců. Bělohoubek se znechucen překrucováním svých závěrů distancoval od dalšího zkoumání, které mělo být zaměřeno na rukopis Zelenohorský. Šafařík se ovšem toho zkoumání ujal, ale již neoficiálně a svoje poznatky zaznamenal jen do svého deníku. Otrávené ovzduší rukopisných bojů ho pak přimělo k přechodu na jinou badatelskou oblast, která zaručovala větší klid pro vědeckou práci.
Astronom a matematik August Seydler ( 1849-1891) se zapsal do rukopisného sporu svým článkem "Počet pravděpodobnosti v přítomném sporu" uveřejněném v dubnovém čísle Athenea , tedy již dva měsíce po vyslovení prvních pochybností Janem Gebauerem v článku "Potřeba dalších zkoušek Rukopisu královédvorského a zelenohorského".
Seydler v něm dokazoval, že odchylky jazyka Rukopisu královédvorského od tzv. normální gramatiky není možno přičíst náhodným přepisům, a že shoda těchto odchylek s Hankovými představami o staré češtině (tzv. koincidence), rovněž není náhodná. Stavěl tak na předpokladech správnosti Gebauerových tvrzení, kterým on, stejně jako T.G.Masaryk bezvýhradně důvěřoval. Dnes, hlavně zásluhou dr. J. Enderse, ale i starších obránců víme, že domnělé odchylky lze vysvětlit dle zákonitostí, kterými se řídí jazyk orální poesie, který se musí lišit od jazyka jných literárních žánrů, mají-li být Rukopis pravé. Ostatně i samotný Gebauer nakonec připustil, že všechny ty odchylky by se daly vysvětlit, "nebýt těch nešťastných koincidencí". Domnělé koincidence byly odmítané Kalouskem již roku 1886 a konečně byly zavrženy i ze strany současné oficiální vědy [3].
Augusta Seydlera vzpomněla nedávno J.Zichová v přednášce "Teorie pravděpodobnosti a rukopisný spor" v rámci semináře "Historie matematiky" na Matematicko fyzikální fakultě UK, konané 30.3.2004. Týkal se výlučně matematické podstaty Seydlerova pravděpodobnostního důkazu. Byla ovšem připuštěna problematičnost vstupních předpokladů, odvislých od Gebauerových tvrzení, ale na samotném matematickém postupu Seydlerově nebyly shledány žádné nedostatky. Naproti tomu v článku Mojmíra Otruby a P. Vašáka z roku 1974 [4] se uvádí, že za pomoc při rozboru "ne vždy přesných a úplných Seydlerových úvah děkují dr. J.Štěpánkovi z MFF UK" . Oprávněnou skepsi k Seydlerovu důkazu zde autoři vyjádřili slovy:
" ...Matematika tedy vstoupila v tomto prvním případě do jazykovědy více jako prostředek zesilující hlas lingvistiky v polemické vřavě než jako nástroj napomáhající jazykovědnému poznání".
Je příznačné, že v tomto odborném článku je odkaz na beletristickou knihu M.Ivanova "Záhada Rukopisu královédvorského" s připojenou vysvětlivkou: "(o novém chemickém zkoumání písma a pergamenu RK)"
Významně se o českou astronomii zasloužili synové Josefa Václava Friče, známého revolucionáře z roku 1848, jenž značnou část života byl nucen žít v emigraci. Za jeho pařížského pobytu se mu v roce 1861 narodil syn Josef Jan a o tři roky později Jan Ludvík, jemuž byl kmotrem Jan Neruda, který v té době pobýval v Paříži. Rukopisné smýšlení Nerudovo je známější než rukopisný vklad jejich otce, jenž se vepsal do rukopisné historie především publikací "La Bohéme pitoresque et literaire", kterou v Paříži sestavil s Louis Légerem, a kde jsou zpěvy Rukopisů uvedeny na důstojném místě. Rukopisná tradice sahá ovšem ve Fričovic rodu ještě dále. Děd zasloužilých astronomů JUDr. Josef František Frič obhajoval Havlíčka Borovského a pak Václava Hanku v procesu s Davidem Kuhem v roce 1858.
Ale vraťme se k astronomům. Josef se zprvu zabýval studiem přírodních věd, zatímco Jan inklinoval k technice. Roku 1887 se stal asistentem fyziky na ČVUT a v roce 1883 založil společně s bratrem Josefem na Vinohradech dílnu pro přesnou mechaniku, která se časem změnila na proslulou továrnu na výrobu přesných přístrojů, hlavně geodetických.
Roku 1897 Jan náhle umírá ve věku 34 le. Smrt ochromila na čas bratra Josefa a když se vzchopil z otřesu, rozhodl se uctít památku bratra a svého učitele Vojtěcha Šafaříka vybudováním hvězdárny v Ondřejově. Tu pak u příležitosti 10. výročí československé samostatnosti daroval Frič státu. Tehdy nesla jméno "Žalov - hvězdárna bratří Josefa a Jana Friče při universitě Karlově" [13].
Smýšlení Josefa a Jana Friče o Rukopisech snad nebylo veřejně ventilováno, zato je v tisku zachycen názor jejich bratrance Alberta Votěcha Friče, známého cestovatele. Ten v roce 1933 do Nedělního listu přispěl článkem "Já v pravost RKZ nevěřím. Jak je možné, že v ni věří tolik slušných lidí?"[14].Píše tam jak Gebauer vytržením tří vět z Bělohoubkova rozboru Rukopisu královédvorského vykonstruoval domnění, že se Bělohoubek svého původního stanoviska zřekl a kritisuje s ironijí domácí poměry a rozlišování lidí na poctivé a nepoctivé podle stanoviska v rukopisném sporu.
I to je důvodem, proč sympatie s obrannou rukopisnou činností mnohdy nebyly dost zjevné. Projevovaly se tichou podporou, kterou lze dokladovat členstvím mnohých významných osobností v České společnosti rukopisné.
Zde se setkáváme se jménem Prof. Bohuslava Maška. V tomto případě patrně zapůsobila rodinná tradice. Narodil se v Hradci Králové 1. prosince 1864 jako syn středoškolského profesora Ignáce Maška. Ten je znám jako spoluautor řady odborných článků o Rukopisech, které napsal společně s Janem Gebauerem v době, kdy Gebauer hájil Rukopisy [15]. Po roce 1886 se bývalí přátelé utkávají v polemice, která ovšem byla příkladně noblesní a nesvědčí o všeobecné vřavě, jak bývají velké rukopisné boje někdy zjednodušeně připomínány. Po přeložení Ignáce Maška do Jindřichova Hradce se Bohuslav setkává s Františkem Nušlem. Na rozdíl od roztržky mezi Ignácem Maškem a Janem Gebauerem, přátelství Bohuslava Maška s Nušlem se s lety jen prohlubovalo.
Bohuslav Mašek vyučoval na řadě středních škol a po převratu 1918 působil na hvězdárně v Klementinu. Později na pozvání Josefa Friče přijímá funkci místoředitele Onřejovské hvězdárny, kde pracoval až do roku 1931, kdy odešel do důchodu. Bohatá je jeho publicistická a redakční činnost. Nejznámnější je Fyzika pro vyšší třídy středních škol, kterou sepsal s profesory Nachtikalem a Jeništou. Od roku 1910 se dočkala 7. vydání v roce 1946. Maškovy znalosti jazyků, které zřejmě zdědil po otci, mu umožnily přeložit populární astronomii amerického hvězdáře Newcomba. Vydal ji Ústřední spolek českých profesorů v roce 1909 pod názvem "Astronomie pro každého". Roku 1928 přeložil Stratonovu knihu o astronomii a pak Jeansovy spisy: Vesmír kolem nás a Nové základy přírodovědy. Redigoval též časopis Říše hvězd a v roce 1920 založil Hvězdářskou ročenku, kterou až do roku 1940 vedl. Encyklopedie ČSAV [6] jméno Bohuslav Mašek nezná. V nedávné době byla Maškovi zřízena pamětní deska na rodném domě v Hradci Králové. Lze se domnívat, že to byl právě Mašek, kdo přivedl k Rukopisům svého přítele Františka Nušla.
František Nušl (1867-1951) ovšem dosáhl většího věhlasu než přítel Mašek. Byl místopředsedou Mezinárodní astronomiské unie v letech 1932-1935. Především na sebe upozornil vynálezem přístroje na určování zeměpisné šířky a délky pomocí rtuťového zrcadla. Tento přístroj, zvaný cirkumzenitál vyvinutý Nušlem a Fričem, byl prezentován v roce 1937 na výstavě v Paříži, kde získal cenu "Grand Prix". Sloužil léta ve výbavě Vojenského zeměpisného ústavu při budování trigonometrické sítě.
Velký obdiv Nušlově vynalézavosti vyjádřil i samotný Josef Frič jenž Nušla pověřil ředitelováním ondřejovské hvězdárny. Krásná slova uznání jsem slyšel na přednáškách profesora Buchara, jenž později Nušlův přístroj mírně zdokonalil.
Nušl byl i zdatný organizátor. Má velký podíl na založení České astronomické společnosti, které předsedal v letech 1922- 1948. Angažoval se také při zakládání České společnosti rukopisné v roce 1932. Stanovy Rukopisné společnosti byly udělány podle vzoru stanov ČAS a zřejmě to byl Nušl, kdo je dal za vzor. Nemáme sice žádný jeho text, jenž by se týkal rukopisné problematiky, ale jeho jméno figuruje ve výboru ČSR, zvoleném na první ustavující valné hromadě Rukopisné společnosti.
V roce 1937, u příležitosti Nušlových sedmdesátin, usnesla se Česká astronomická společnost na založení fondu, z něhož měla být udělována cena prof. Nušla za výkony v oboru astronomie. V roce 1949 bylo od udělování ceny upuštěno a teprve roku 1998 rozhodl sjezd ČAS o jejím obnovení. První obnovená cena byla udělena doc. L. Perkovi , bývalému řediteli Astronomického ústavu ČSAV [17].
Slovník planetek u čísla 2900 uvádí: "Pojmenována na počest Luboše Perka, dobře známého díky jeho pracem o dynamice Galaxie a planetárních mlhovinách. Perek pracoval na Masarykově univerzitě v Brně a posléze v Astronomickém ústavu Československé akademie věd v Praze, kde byl v letech 1968-1975 ředitelem. Posléze se stal vedoucím kosmického oddělení sekretariátu Spojených národů. Byl také generálním ředitelem IAU v letech 1967-1970 a prezidentem Mezinárodní astronautické federace."
JUDr. Václav Perek, dědeček Dr. Luboše Perka, byl prvním předsedou České společnosti rukopisné. Ač bývalý politik, byl to právě on, kdo hájil apolitičnost Rukopisné společnosti proti snahám některých aktivistů podpořitt činnost spolku politickými prostředky. Luboš Perek mi není znám jako autor nějakého textu k rukopisné otázce, ale svým jménem v seznamech členstva Rukopisné společnosti byl také tím případem tiché podpory.
Když jsme ho v roce 2003 navštívili s kolegou Gaganem, byl ve svých 84 letech velice čilý a vnímavý. O členství v obnovené Rukopisné společnosti ale již nejevil zájem s odvoláním na to, že se o otázku Rukopisů přestal zajímat, když jej v té problematice instruoval dr. Šonka, člen Ivanovova týmu a Perkův dávný kolega ze studií. Nicméně obnovené České společnosti rukopisné projevil vlídnost a věnoval jí vzácnou sbírku rukopisné literatury po svém dědovi.
Lubošem Perkem, dllouholetým předsedou České astronomické společnosti a bývalým členem České společnosti rukopisné končí naše řada astronomů, jimž do života nějak vstoupily Rukopisy. V tomo případě, jako i v mnoha dalších, se projevil výsledek informační kampaně spisovatele Ivanova, jejíž pravé cíle vysvětlil M.Ivanov na neveřejné oponentuře v roce 1975 [18] a které byly a jsou před veřejností stále utajovány.
Poznámky
[1] Seydler: Počet pravdšpodobnosti v přítomném sporu Athenaeum III, 1886
[2] J. Gebauer: Potřeba dalších zkoušek Rukopisu královédvorského a zelenohorského. Athenaeum 3, 1885-1886, č. 5, 15/2, str. 164-168.
[3] M. Komárek: Problém tzv. koincidencí v Gebauerově kritice. In: Rukopisy královédvorský a zelenohorský - dnešní stav poznání. Academia 1969. str. 217
[4] M. Otruba - P. Vašák: První použití matematiky v české jazykovědě. Pokroky matematiky, fyziky a astronomie. 1974
[5] M. Kopecký: Před 100 lety zemřel prof. Vojtěch Šafařík. Astropis 3/2001
[6] Malá Československá encyklopedie. Academia 1987 (6 svazků)
[7] Zpráva o lučebním proskoumání rasur musejních zlomků Alexandreidy a Rukopisu Královédvorského. ČČM 1881, str. 137 - 147
[8] Č. Zíbrt: Co vyprávěl P.J. Šafařík rodině o svém mládí a životu. ČČM 1909 , str. 337
[9] F.Mareš: Pravda o Rukopisech.
[10] V. Šafařík: Zpráva o chemickém a mikroskopickém zkoumání rukopisu Královédvorského. ČČM 1887, str. 318 - 327
[11] A. Bělohoubek: Zpráva o mikroskopickém a mikrochemickém zkoumání Rukopisu Kralodvorského. ČČM 1887, str. 328 - 418.
[12] Deník V.Šafaříka
[13] O. Zielecká: Rodokmen Josefa Václava Friče. str. 44
[14] A.V.Frič: Já v pravost RKZ nevěřím. Jak je možné, že v ni věří tolik slušných a poctivých lidí? Nedělní list, 19.3.1933
[15] I.B. Mašek - J.Gebauer: Příspěvky k výkladu Rukopisu kralodvorského. Listy filologické a paedagogické (na pokračování v letech 1875 - 1879)
[16] I.B. Mašek: O čem svědčí proužky Rukopisu kralodvorského? ČČM 1889, s 182 -263
[17] P. Harmanec: Nušlova cena za rok 2000 profesoru M.J.Plavcovi. Pokroky matematiky, fyziky a astronomie, roč. 46 (2001) č. 4, str.338- 341.
[18] Záznam diskuse z oponentního řízení k Protokolům Ivanovova týmu.