16. Srbochorvatské (a polské) souvislosti

Při řešení těchto otázek, jež je míněno opět spíše jako výklad do budoucna než jako práce již hotová, se nelze plně vyhnout problému, odkud přišli do Čech naši předkové, resp. obyvatelé území, na nichž vznikly RZ, RK i ostatní naše texty. Na detailní rozbor tu není místa ani času, a tak se spokojíme velmi povšechným přehledem. Podle jedněch učenců, jichž je asi dodnes většina, byla pravlast Slovanů v Zakarpatí (Wniederle a jeho škola); podle druhých (počínaje Šafaříkem) Podunají; podle třetích, tzv. autochthonistů, žili Slované na svých dnešních územích od pradávna. Historie, archeologie a jistě i lingvistika budoucnosti dá na tyto otázky jasnější odpověď; naše texty přitom ovšem nemohou zůstat stranou.

Je nepochybné, že na území naší vlasti žily kromě českého kmene i další ethnické skupiny, z nichž nás tu zajímají nejvíce Chorvaté, případně Srbochorvaté. Dosavadní vědní výsledky ukazují, že obsadili východ Čech, sever Moravy a nemalé části středního Slovenska. Je samozřejmé, že toto území mělo ještě další výběžky, jejichž lokalisace je zatím velmi obtízná. Chystaný mikrotoponomasti cký atlas bude jistě dobrou pomůckou.

Nejvíce ,,chorvatismů'', smíme-li to tak nazvat, je ovšem v RK, největším to našem zlomku, a také v EJ, jak jsme již ukázali při rozboru jednotlivých gramatických jevů. Srbské vlivy se projevují v glosách MV. Vedle toho nacházíme hojně styčných bodů s polštinou, ba i s litevštinou. Nesmíme ovšem soudit, že by uvedené texty byly ,,chorvatské'' nebo ,,srbské'' v pravém smyslu slova. V případě RZK jde o vytříbený, částečně již ustálený, stylisovaný jazyk, jehož základem je ryzí čeština, která se odedávnak uplatňovala jako výrazný centralisující činitel. Nám tu však jde o podchycení těchto ostatních příměsí. Naskýtá se ovšem srovnání s Homérem, jeho písně jsou psány v zásadě ionským dialektem, ale s četnými prvky dórskými a aiolskými.

Připomeňme stručně, že se jasně jeví též rozdílnost jazyka RZ a RK. Nejmarkantněji se to projevuje u gen. sing. fem. složených adjektiv , kde proti typu ,,tej dobrej'' (RK) stojí ,,té dobré'' v RZ. Je tedy RZ ,,češtější'' než RK. Všem našim textům je společná archaičnost zásoby sloves (prinární ,,stehu, cědu, tahu, trhu, r6vu, z7vu, ž6du, stihu'') se spojitostmi litevskými a lotyšskými. Už proto se vnucuje uznání některých argumentů L. Hornova - Karpatějeva (v našich odborných kruzích málo známého) v jeho knize ,,Praslované a lid žárových polí'', Žatec 1948, str. 47; zde se projevuje částečný souhlas, částečně i kritika při rozboru výsledků J. Böhma  (Kronika objevného věku) a přijímá přibližně tuto thesi: lid charvatský přišel od severu a měl ve svém jazyce i kultuře hojně prvků litevských; podmanil si původně slovanské obyvatelstvo v české vnitrozemí. Kultura slezská (plátenická) pronikla mezi kmeny kultury lužické (Lučany, Pšovany a Zličany). Zeměpisné ohledy nás nabádají k přijetí názoru, že se tato invase dála dvěma proudy; jednak s Lužice a Saska přes Děčín a Ústí (naše MV), jednak přes Kladsko podél Metuje do údolí Labe  (RK). Tím došlo ke splynutí s obyvatelstvem středních a jižních Čech (RZ). Přes všechnu hypothetičnost těchto názorů lze celkem konstatovat shodu archeologických nálezů  s jazykovou stránkou našich textů i se starými zprávami o Slovanech. Ale jsou i mínění zcela protichůdná, i když výsledek - totiž splynutí Čechů a Chorvatů na převážné části našeho území - je týž. Tak dovozuje J. Popovič, Geschichte der serbokroatischen Sprache, Wiesbaden 1960, str. 89, že Češi původně přišli na jih spolu se Srbochorvaty, ale později se opět odstěhovali směrem severním. Tak nebo onak, mechanické dělení Slovanů na skupinu jižní, západní a severní již patří minulosti, neboť se uznává míšení těchto ,,makrodialektů'' s různými výjimkami a výjimkami z výjimek. Nejen že nemůžeme pochybovat o ,,jugoslavismech'' na Slovensku (ale uvidíme, že tyto jevy jsou i v zemích ,,historických''), ale i dosavadní názory o naprosté shodě, případně naprosté rozdílnosti kmene českého a slovenského bude nutno podrobit revisi.

Povšimněme si stěžejních rozdílů slovanštiny jižní a západní, jak je uvádí mnoho učenců, třeba K. Horálek, Úvod......., str. 56 nn. Západ: vzniklé hláskové skupiny ,,rot, lot'' (z pův. ,,or-'' a ,,ol-'' místo ,,t'' mohou být i jiné souhlásky) u Slovanů západních, ,,rat, lat'' u jižních: ale na Slovensku i v některých českých oblastech jsou i doklady jako ,,Ráztoka, razsocha, laket''. V našich textech se tento jev nevyskytuje. Vývoj skupiny ,,tort, tolt'' (opět lze ,,t'' nahradit dalšími konsonanty: ,,Hrad, hlad'' zcela normální v češtině i v RZK, ale také ,,Karviná'', útvar vymykající se běžným požadavkům českých i polských slavistů). Změna tj-c a dj-z u Slovanů západních, ale na Slovensku jsou odchylky. Pro grafické nesnáze se bezpečné isoglosy  vést nedají. Poměr s-s-š: Bylo už osvětleno hlavně při výkladu o zájmenu ,,veš''. Na Slovensku ,,Češi'' i ,,Česi''. Západní skupiny ,,gv, kv'' stojí proti východním ,,cv, zv''. (hvězda - zvězda). V našich textech bez odchylek, ale dosud nevysvětleno je MJ ,,Cvilín'' u Krnova (ke ,,kvíliti''?). Palatalisace  je provedena i v sch. Dále poměr skupin ,,tl, dl'' (v Čechách) proti -l- na jihu a na východě. V našich textech vše pravidelné, ale na Slovensku občas též -l-, ,,Kalubice'' místo ,,Kadlubice''. Také v Podkrkonoší je dodnes slýcháno ,,šílo, bilo'' místo (původního) -dl-. Vkladné ,,l'', stč. ,,lov''' proti ruskému ,,lovlju'': obdobně na jižním Slovensku. Odchylky bývají viděny též v českých MJ ,,Drhovice, Vidovle, Davle''. Instrumentál  ,,hradom - hradem''. Plnohlasost je na jihu, ale je běžná i na Slovensku. Podle Trávníčka je koncovka -om doložena i v Čechách (HM, str. 292 nn.) a je to podle autora jev starobylý. Nasály ve sklonění dle vzorů duša, kóň, gen. sing. fem. ,,jeje''. To prý zůstalo jen na jihu, na východě i na západě byla prý původní koncovka -ě. To je omyl, viděli jsme, že nosovky  tu byly všeslovanské a důkazem je ,,bratry jejá'' v LS. Změna ,,j6 '' v ,,j'' ve skupině západní a v ,,i'' na východě a na jihu. Zde však vidíme, že na území ČSSR je ,,idu'' skoro stejně časté jako ,,jdu'' a můžeme se plně opřít o RK. Ostatně i doklady jako ,,Izbraslav'' svědčí pro dávné větší rozšíření vokalické varianty. Skupiny ,,stj, skj'' daly hlavně ,,šč'' s výjimkou staroslověnštiny, jež měla ,,št''. Ke stsl. se tu hlásí naše EJ, jehož stopy vedou velmi výrazně na jih.

Nejstarším pramenem pro poznávání těchto souvislostí je ovšem onomastika,  a proto vycházíme odtud, ač ovšem výklad mnohých MJ je nadmíru nejistý. Proto nepřijímáme všechny etymologické výklady Hornovovy, jimž je však třeba přiznat tu přednost, že vysvětlují některé názvy, které naše věda označovala dosud za nejasné. Za průkaznější bych bral tyto H-ovy postřehy: Oškobrh - Askiburgion: litevské ,,ožhl'' - koza, birgas = trh. MJ typu ,,Charvátce, Srby, Srbsko''. Dále ,,Bylany'' asi místo původního ,,Bydlany'', Pácov = chorv. ,,krysa'', totéž i ve jménu ,,Stakory''. Kutrovice - chorvatské ,,kutra'' - hloubavý člověk, často doloženo hlavně v Bosně a Hercegovině. Střídání ,,vše - sve'' (viz i naše dřívější kapitoly), třeba ,,Všeráz - Svéráz''. Apelativa u Šafaříka, Slovanské starožitnosti II, str. 263 - 264; zde nás zajímá např. Zdobín, Izdobín - litevské ,,dóbis'' -dutý, sch. ,,dubok'', ale i ,,dúpě'' atd. Orasice - snad k litev. vórus - pavouk, možná i ,,člověk, pletoucí sítě''. Sem řadí H. záhadné jméno rostliny ,,orsej''. ,,Mentoury'' ke litevskému ,,menturis'' - vařečka. Patří ovšem i k ,,mútiti'', ale vývoj nosovky  je podivný. Upomíná na polštinu (obec leží u Vysokého Mýta). Budynice - litevské budininkas - obyvatelé bud; dá se odvodit i bez litevštiny, ale shoda je dost nápadná. Mrsklesy - litev. miršklas, lidé zemřelí. Šepetely - litevské šepetys = kartáč. Neveklov k OJ Neveklo, litevské naveklis = jed. Hůrka Kapinos - litevsky kápines - pohřebiště; Čmín - litev. kaimýnas = soused; Koněprusy k litev. ,,prausti'' - mýti; apelativum chorvatské i litevské ,,šarvaš = zbroj'', odtud možná přímo ,,Chorvat'' přesto, že tu byly z důvodů hláskoslovných pronášeny  námitky. Milžiny - ves obrů, podle litevštiny; Složeniny  typu ,,Soběsuchy, Sukorady'' považuje H. za deriváty  k základu ,,seu-'' roditi, viz lat. sus - svině. Tedy ,,lidé, tvořící jedno plemeno''. Řisuty - litev. riešútie = líska. Potok Klabava - litev. kalbéti - povídati (klábositi!). Vedle výše uvedených ,,Kadlubic - Kalubic'' snad i Seletice - Sedletice. E. Michálek , Onomastické práce 2, 1968, str. 113 nn. upozornil právem na to, že ,,Kliment'' je ve starých pramenech daleko častější než ,,Klement''. Úzká samohláska tu pochází z řecké adaptace jména, neboť latinské ,,clemens'' - laskavý zůstalo i ve středověku v téže formě, kdežto staré řecké ,,é'' se měnilo na ,,í''. Tak máme též osadu ,,Mitrovice'' k ,,Démétrios'', později ,,Dimitrij'' atd. Opět se tu projevuje nějaký dosti temný styk se slovanským jihem, jak to naznačuje i naše EJ. L. Niederle, Slov. starož. II, 2, str. 330 cituje mnoho shod v MJ na Moravě a Slovensku s onomastikou sch.: Dukla, Cetynia, Lika, San, Styr, Odra, Mleka, Rosava, Svitava, Ilava, Desna, Turec, Dúbrava, Ibar, Ršina, Trebinja, Morava (včetně různých hláskových adaptací). Za důležité svědectví pohybu Čechů přes Rakousko považuje Popovič (uv. spis, str. 105) osadu Edlitz, tj. Jedlice. Nelze nevzpomenout na pravděpodobno u lokalisaci děje Záb. na jižní Moravu a do Rakous. Hornov se dovolává i některých vzácných slov mimo onomastiku: dejsnouti - zvednouti, chrv. ,,diznuti''; holedovať ke ,,golog'' (krystal); lazikovati - chorv. lazno, mít volno; machnatý - machovit, těžký ; natrhlý (ve významu ,,podobný''), chorv. ,,trag''; čuviněti, chorvatské čuvanje = hlídati; hlaholiti  - beglučiti, robotovat; míti hyby = býti svižný, chorv. gíbati (J. Kouble,  Český lid 12, č. 3, str. 128 nn.). Na území Lučanů, jež bylo jazykově značně smíšené, se projevuje převaha severních vlivů: hlavně u komposit s ,,rad-'' dělati (Voděrady, Počerady). Útvina je k utva - kachna; Krašov, Krašovice lze spojit se sch. kraševo, lotyš. karš, litev. karas - vojna. MJ ,,Tytry'', velmi záhadné, se hladce odvodí od sch. titra = křemen. Dokonce i ,,Podmokly'' spojuje H. s chorv. ,,podmukao'' = člověk úskočný (ale zde je jistě lépe se spokojit se slov. kmenem ,,mok-'' už proto, že místo je blízko Labe).  Tak i ,,Sovolusky'' se sice dají spojit se základem ,,suv'' - suchý; ale spíše je tu základ ,,súti, sovati'', viz naši úvahu o ,,Sutoslav u'' z LS. O příchodu části slovanského obyvatelstva je podle Hornova svědectví u Konstantina Porfyrogeneta i Tomáše ze Splitu  ,,venerant de partibus Poloniae''.

Mnoho se již psalo o trvanlivosti (konservativnosti) té neb oné gramatické kategorie. Domníváme se, že nejodolnější není skladba, ač je složena z největších (a tak jaksi nejpevnějších) útvarů. Spíše bychom přiřkli největší stabilnost afixům , jež se vlastně ve slovanských jazycích nemění už přes tisíc let. Největším změnám podléhá hláskosloví, jež je v řeči (komunikativní)  vydáno nejsilnějšímu tlaku. Morfologie a slovní výraz se zdají asi uprostřed.

Nelze tedy čekat, že by se hláskosloví starých Chorvatů plně uplatnilo v našich textech, zejména ovšem v RK, v EJ a PV. Ale je nutno akceptovat některé disposice , které přetrvaly přes unifikační nebo ,,čechisační proces, jenž tu byl od počátku doby, kdy se Praha domohla svého mocenského postavení.

V hláskosloví je nutno si povšimnout zejména těchto zajímavostí: u vokalismu (J. Bělič, Nástin) ,,nejotované'' pekný, bežal, mesto, věřit'' dodnes u ,,Petáků'' blízko Litomyšle. V sch. je ,,pjena'' i ,,pěna'', A. Meillet a A. Vaillant, Grammaire de la langue serbo-croats, Paříž 1924, str. 17; patří sem snad i variace kořene ,,sed - sěd'' v Ludiši. V čakavštině je ,,gla'' i ,,jagla'', v našich nářečích i ve spisovné onomastice máme ,,Jevany, Jihlava'' a samozřejmě střídání náslovného ,,j-'' s ,,i-'' na území R. V sch. je ,,topao'' i ,,topal'', ale čakavské ,,tepal''. Tak je i na severu Čech říčka ,,Toplá'' vedle běžnějšího adj. ,,teplý, Teplice'' atd. Na jižním sch. území převládá tvar ,,tisúča'' proti variantě -e- na severu. Ve staré češtině je ,,tisúc'' i ,,tisiec'', dvojtvar nebyl, pokud vím, nikde uspokojivě vysvětlen. Podle Popoviče (uv. spis, str. 29) jsou poměry měkkostní korelace  v sch. velmi pestré, tak i ve staré češtině, přihlédneme-li k našim textům a východočeské oblasti. Na str. 32 poukazuje týž autor, že Češi jsou blízcí Slovincům, Slováci (k tomu můžeme dodat, že též dávní obyvatelé území, jež náš zvlášť zajímají) spíše Chorvatům. Jeho příklady na vztahy česko-slovinské: skupina ,,dl''; instrum. ,,rybú'', který je i v čakavštině a kaikavštině (ne ,,m7nojo'' a slovenské ,,ženou''); obě národnosti dále spojuje gen. typu ,,dobrého'' proti sch. ,,dobroga'', ztvrdnutí ,,pole'', ne ,,polje'', změna g-h; dále něco ze slovného výrazu: týden, cěsta, ves (ne ,,sělo''), načka (necky), pleso, holec, ljubiti sě. Na Slovensku již častěji uváděné jihoslovanismy: rakyta, lani (loni), razmoliti (ne -dl-), Česi; ,,kňaz'', ale ,,núdza'', první z ,,g''', druhé z ,,d'''. Slovenské sekundární vokály: padel - padol, tamtéž krácení ,,blato, vrana'' (i v mor. nářečích) a zdloužení ,,těch ríp - rýb''. Na sch. upomínají též slovenské formy názvů ,,Mošovce'', ne české ,,Mošovice''; občasný pozůstatek sufixu pro 1.os. plur. u sloves ,,-mo''; konečně slovenské ,,čo'' pocházelo ze ,,čso, česo''. Termín pro ,,hranici'' je čakavsky ,,meja'', štokavsky ,,meža''. První z obou tvarů je důsledkem téhož vývoje jako ,,vymýtěno , rozvaděna'' v RZK. V sch. je ,,uže'' - lano, v bulharštině ,,v7že'', RK (Čest.) tu následuje ovšem sch. Ukazuje se variace u předložky  ,,mezi'', slovinsky ,,med'u'' (v RZ ,,mezu''),  slovensky ,,miedzu'', ale i ,,mezi'' =0pt

(jako v RK) je staré a je tu zasstoupeno. U nosovek bývalo uprostřed slova spíše ,,e'' než ,,a'', leckdy bez ohledu na sousední slabiky, tak i v RK. Bělič (str. 128) ukazuje na kolísání forem ,,třást - tříst'' a ,,věza  - vaza'' (k ,,viezti, vázati'', viz RK Sbyh.); Tak i slovesné tvary typu ,,oni trčú'' místo ,,trčie'', RK, Ol. Na Opavsku též ,,oni prošú'', totéž na Hlučínsku. Také ve slovinštině je ,,oni prosijo''. Typ ,,ležal, běžal, leťal'' je hojný v severovýchodních Čechách, na Turnovsku, Semilsku a Novopacku. Zde i ,,rozhořalý''. Nepřehlasované ,,bez hnutia''. Kontinuita forem ,,je sě (počal), počě'' sahá až po Olomouc, Prostějov a Brno. Tento konservativismus, menší asimilovanost  samohlásek se projevuje i v sch. i na českém východě a moravském severu tím, že všechny druhy přehlásek se uplatnily v míře velmi malé. Totéž platí o difthongisaci ,,ú-au-ou''. U imperfekt se střídá v RK ,,ie'' a ,,í'' - patrně obdoba sch. ,,ikání'' a ,,jekání''; dokonce i gen. ,,dobrěch'' m. ,,döbrih'' považuje Popovič za starobylý, je doložen na severozápadě Srbska i jinde (viz EJ ,,pristojácieh slug''). Stahování  v sch. nebývá, proto ,,vöjvoda'' nebo ,,vojevoda '' jako v R, souhláska ,,je'' je spirantní, má výraznou výslovnost i trvání. Odchylky z jerového pravidla: ,,mene'' místo ,,mne'', reku m. ,,řku'' jako v EJ; před skupinou souhlásek bývá v sch. ,,sa'', nikoli ,,s7'', upomíná na nepravidelnosti téhož typu v RZ i v RK. Vůbec se jeví proti skupinám souhlásek, zvláště těch, jež se hůře =0pt

vyslovují, výrazný odpor v češtině i v sch. Proto ,,kapli'' místo ,,k kapli'' v RK i v uznávané stč. literatuře; na východě Čech tento úkaz přežívá dodnes ,,šel kovářom'' místo ,,ke kovářům''. Tzv. fonetický přepis  ,,vrastvo'' v RK místo ,,vražstvo''; tak i sch. ,,radosna'' za ,,radostná'', Meillt a Vaillant, uv. spis, str. 16. Nejinak i ,,bezub'' - bezzubý, sobom - s sebou, oca za ,,otca''. Zájm. ,,ves '' má gen. ,,vseho'', tedy s šeplavým ,,s'' v Bosně ještě dnes. Odpor proti bilabiálnímu  ,,v'' trval v sch. velmi dlouho, proto přepisy ,,Vilip'' místo ,,filip''. RZ i EJ a MV přepisují někdy ,,ch'' jako ,,h'', v sch. ,,snaha'' = snacha. Matení ,,veš, ves '' a ,,svój'' je i v ch. textech jako ve staré češtině, sch. ,,vas'' i ,,sav''. Obdobné úkazy též u zájmene ,,sien''. V sch. docházelo i ke změně ,,v(e) - u'' jako naše ,,vezmu - uzmu'', ,,ulaziti - vlaziti, vniknouti''. Kolísání v sch. od 12. století. U číslovek, jejichž komponentem je ,,desět'', nikdy není v sch. změna na ,,cě'' jako v uznávaných stč. textech; není ani v RK. ,,J'' odpadá v nepohodlných polohách ,,prémiti, prímiti'', ne ,,přijmouti''. Cizí  ,,f'' bylo psáno do 17. století jako ,,p'', srv. ,,Pariseji - farizejové'' v EJ. Viz též M. Rešetara,  Der štokavische Dialekt, Vídeň 1907, str. 116. Zde je i vedle skupiny ,,šč'' též ,,št'' jako v našem EJ a ve stsl. Proto se soudívá, že ,,šč'' je kaikavské, ,,št'' štokavské a ,,sť'' čakavské. Srovnejmě s tím odchylky i ve staré češtině, i v našich textech!

Tvoření slov : Sufix ,,ica'' i ,,ota'' je v sch. nadmíru plodný. Sval na rameni je ,,mušica'', tedy k ,,myši'', i-kmenu, ,,ica'' je vlastně nanáležité. V MV je však ,,myški'', další důkaz, že původ MV a RK je zcela jiný. Jako napadené ,,jarota''  je sch. ,,ljepota''. Sufix -lo je taktéž hojný, a to i pro ,,nomina agentis'', ale to je poměrně novější jev; přesto není od místa vzpomenout na ,,letadla'' - ptáci v RK i ve staré češtině vůbec, viz i Maretič, uv. spis, str. 281. ,,Mrtev  nesžen'' v RK: sch. ,,mrtav'', gen. ,,mrtva'', A. Leskien, Grammatik..., str. 258. Jako jsme četli ,,krajiny Neklaniny'', tak je i v sch. ,,bratin, ocin'' - bratrův, otcův. Stupňování adjektiv:  ,,slapši, slapši ji'' je vzácné, mnohem častěji ,,slabiji'', tak i ,,odchylky'' v RK (ne však v MPKV). =0pt

Plodnost sufixu ,,ivý'': sch. ,,bodljiv - bodavý''. Jako je v PV a MV ,,živok , žestok '', tak je i v ch. ,,dabok'' a samozřejmě v obou jazycích ,,široký, vysoký, hluboký''.  Jako ,,dúbraviny'',  tak i (Maretič, str. 284) ,,brezovina, dudovina, glogsvina, hmeljevina, jabukovina, jasanovina, kruškovina, lpovina, orahovina, smrekovina, topolovina, všnjovina, kukurijovina'' vždy ve významu plodů té oné dřeviny; naše mínění, že ,,dúbraviny uně''  znamená ,,dobré stavební (dubové) dřevo'', se potvrzuje. Jako byl tvořen nešťastný ,,pochládček'',  tak i sch. ,,ponajstariji, pobolje'' hlavně při stupňování adjektiv a příslovcí, Maretič, str. 339. Prefix  ,,vy'' je slovinský (český) a čakavský (RK) - velmi důležité. Proto není ani v jednom z našich textů nějaká obdoba prefixu ,,iz'' tam, kde je v běžné češtině dodnes jen ,,vy-'' - a to je jeden z nejpádnějších důkazů jak vzájemnosti česko-chorvatské, tak i ,,pravosti'' našich textů. Za nejstarší formu považuje Popovič pro sch. (str. 428) ,,k7dě'' přesně jako v RK.

Deklinace  a konjugace  (pokud jsme odtud nepřevedli některé jevy do odstavce o hláskosloví): časté futurum exactum  ,,umrelo bude'' v EJ a v sch. Jako ,,mčí'' je v Lud. (doloženo v ,,pravé'' stč. literatuře), tak kolísá i v sch. ,,mač - meč'' (A. Vaillant, Zlatarič, str. 172). Jména jako ,,sluha'' jsou v sch. skloňována jako ženské, ale rod je mužský; tak i v RZK, ač v ,,pravé'' staročeštině je snad častěji shoda rodu i deklinace.  Instrumentál  typu ,,dubom'' je v sch. častější, dokonce ve štokavštině i ,,dažď om'', ale čakavsky ,,dažjem'' - deštěm. Jazyk hlavně RK je blíže čakavštině, jak ostatně dokazuje nejpádněji zájm. ,,če - ča''. Tvary typu ,,bohovóm , Tatarovóm '' jsou v sch. dosti časté, je to tamní specialita - a v RK rovněž! (Popovič uvádí na str. 255 ,,Popovóm''). Ve svém díle o jazyce Dominga Zlatariče doložil Vaillant na str. 44 i ,,a věky věkoma''. V. uznal toto sousloví za chorvatský ,,speciální novotvar'', ale RK i jiné texty tomu nanasvědčují. I ve staré sch. byly analogie  k instrum. zájm, ,,s niem'' v RK ,,sudija živijem i mrtvijem'', ,,jech'' místo ,,jich'' je známo na Litomyšlsku (nejde-li ovšem o ,,hanáckou'' širokou výslovnost). Instrumentál  (správný) typu ,,znameniem'' je v sch. dodnes. =0pt

U-kmen ové koncovky vymizely (Maretič, str. 7) v dobách dávných, počátek již ve 12. století; ale jazyk na Polensku ukazuje podivuhodnou kontinuitu: gen. stola, voza, stroma, stropa, šátka (Bělič, str. 24). ,,Drvo'' je v sch. i v sing. stejně jako v RK (hlavně v Čest.). Vokativ  ,,Vyšegrade tvrd'' (chceme-li takto číst je i v sch: ,,mlad junače!''. ,,Vrch'' jako u-kmen ; v sch. ,,Vrch, vršina'', ale i ,,vrchovit'' - stejné střídání jak v RK, v MV i na území ČSSR. V deklinaci jo-kmenů jsou ovšem původní formy (po palatalisaci) jako v RK ,,otcém'', v ŽG. ,,kněziém'', váže se na ,,bojevati, vojevati, dóvěřievati''. Pozůstatky s-kmenů  v sch: nebesa, čudesa, telésa, kolesa. ,,Plec'' má formy feminina i neutra shodně s RK; ,,zver'' nebo ,,zvijer'' je také heterogenní.  ,,Ze vsia lesa: tak i v sch. gen. ,,sama'' - jediného, osamělého, ale ,,samý'' = on sám, ve významu vytýkacím. ,,Přiekopa'' je v RK spíše fem. (,,brána přiekopy''), ale je nutno si povšimnout, že v sch. je ,,príkop'', původně ,,přikopání'', později lexikalisováno jako ,,hotový výkop''.

Slovesa typu ,,píti, bíti'' mívají v sch. v praes. plný stupeň, ale v participiu  oslabený  (Rešetar, str. 205). V RK se jeví ,,j'' opět jako plodný komponent mezi samohláskami (pije), ale nepohodlný před konsonantem (víte věnce, Ben.). Vidové derivace  typu ,,pienati, zývati , cházievati'':  sch. máhati (= máchati) nedok. vedle má(h)nuti'' dok., je tu vyvráceno mínění, že ,,máchati'' patří k ,,máčeti'', Vaillant - Meillet, str. 273 ,,agite le bras''. Rešetar, str. 206 akceptuje praslovanské ,,d6ro'', kdežto ,,deru'' je analogické  podle ,,beru'' (proto ,,úsilno  sě drúce, dodrúcě sě'', RK., Jar.). Další podivuhodné vidové derivace ,,čikati, krádati, trésati, dírati, krétati, lágati, mágati, chódati, mírati, dímati (nadýmati), nósati, vódati, vózati, gónati'', Maretič, str. 344 dává prefixy  do závorek. ,,Smahše''  - obdobné krácení u Maretiče, str. 201: daše - dadoše, staše - stadoše, paše - padoše, susreše se - susretoše, vše snad analogicky  jako ,,rečech - réch''. U ,,smahnúti'' by bylo krácení podporováno i dvojím základem ,,osmahnouti - osmahlý'', tak i v litevštině. K aoristům  typu ,,poskakova'': Maretič, str. 241 ,,kazívah, daríva, cjelíva''. Primární slovesa:  ciči, crči, kilči, mrči, diči, niči, puči, stiči, vrči; k ,,trgnuti'' aor. ,,trgoh'', aorist  ,,rekoh'', viz ,,rekosta''  v EJ; o tvaru ,,rejeh'' viz na jiném místě. Jako je ,,nejesum'' v EJ a ,,jesm, jesi'' v PV, tak i sch. ,,jesam, jesi, jest, je''. ,,Byvšie blahost'' : na str. 190 citují Meillet a Vaillant ,,bvši, bvše, bvša'' - co bylo jako jediný příklad na tuto adjektivisaci; opak k ,,buduci - budoucí''. Už proto nemusí jít v RK o ,,rusismus''. Aorist  ,,zarve '' v RZ: sch. ,,revati, rvuci a revuci'', imper. rvi, revi, aor. rvah i revah. Naše ,,pýtati, písati, pozývati '' má v sch. přesné protějšky. Imperfekta jsou v sch. tvořena od kmene infinitivního,  slovesa na ,,-it'' mají ,,ijah'' jako v Čest. ,,pustiáše'', k ,,nosiáše'' nebo ,,nošáše'' z EJ je sch. nossah. Infinitiv  ,,stanúti'' (RZ ,,stanu Chrudoš'')  je v sch. ,,stániti'', běžné i v našich vých. nářečích. K ,,dadech'' v EJ je ovšem analogie  v sch: dam i dádem, ve všech tvarech je toto střídání, jež přechází i ke slovesům, kde je zcela nenáležité, třeba ke ,,znáti'' aj.

,,Lecial'' v PV (podle vých. nářečí moravských a podle přilehlých polských i slezských dialektů) se blíží nejen polštině ,,lecec, lecol, lecala'' (tak i ležal, sedal) co do střídání forem přehlasovaných i nepřehlasovaných, ale i srbochorvatštině.

Nesklonná: viz výše ,,kdě''; sch. ,,protiv'' shodné s územ RK; partikule  ,,hle'' jednou v RK, Čest., sch. ,,gle''. Z uvedeného ,,kdě'' zůstalo i v nepochybných stč. textech ,,nikdě'' jako petrifikát. V sch. je též ,,ovdje, ondje''. Sch. má též obdoby ,,skad'' v Čest., polského ,,skad''.

Syntax: ,,Sekundární'' věty eliptické , kdy se vypouští jiné sloveso než verbum existentiae, jsou i v sch. (Maretič, str. 362). Zejména se vynechávají synonyma ke slovesům jako ,,jde, padá, vrhá se, udeří, bodne''. Tázací ,,-li'' žije v sch. dodnes (je v RZ), Meillet - Vaillant. str. 26. Dativ přivlastňovací ,,srdce ti udatno'' jako v sch. ,,sestra ti'' (místo ,,tvoja''). ,,Sě Mžě strebronosné'': i v sch. bývá důsledně ,,s'' proti ,,na''. Adverbia  na -o jsou uplatňována důsledně, typ ,,tako ti zdravo glava bila'' nebo ,,ako Bog da, te zdravo budeme'' nebo ,,dobro je sluga tvoj'' by dával za pravdu Trávníčkově teorii o adverbialisaci doplňku ; dobro mi došli = dobře došli, původně ,,došli jako dobří lidé''. Předložka  ,,po''   je v RK jen s lokálem  a s akus., ve dnešní sch. rovněž, ale v RZ a v PV též s dativem.  ,,Parobi  krále'': u zdůrazněné příslušnosti k významné osobě bývá též v sch. gen. místo adj. poses., ve stereotypech, kde se klade ,,davola, spasitelja, Hrista, Saula, Bogorodice'' (Maretič, str. 486). Některé další vidové shody: ,,poznati'' - obojvidové jako v našich vých. nářečích a v RK. Střídání vidů, proti němuž bývaly námitky: oteti - otimati (srdcě jímaše, totiž Záboj ; nasipati - nasuti - sesypavši tuču, LS). Plurál kamenje, zelje, trnje, lšce (listí) jako ve staré češtině a v RK, nikoli ,,kameny'' atd.

Ostatní: Měnění dvou samohlásek v jednu v lidových písních zdůrazňuje Maretič, str. 43. ,,V osudie'', čteme-li čtyřslabičně v RZ, má analogii  v sch. folkloru: ,,obdario, razumio'' rovněž o čtyřech slabikách. Předklonky,  třeba ,,i'' mohly být ve verši po příklonce iktovány: ,,kunem ti se i Bogom i verom'' - ,,zaklínám se ti Bohem i vírou''. Tak i před interpunkcí: kad, na primer - jako na příklad (,,Kad'' má přízvuk). V RZK bývá ,,i'' na počátku verše iktováno asi hlavně proto, že předcházel konec předešlého verše, tedy rovněž ,,příklonka''. Když se ovšem začaly množit složené spojk y (a-le), dostávalo přízvuk i slovo následující. Proto nevznikly v češtině skutečně pravé jamby. O tom Meillet - Vaillant, str. 26 a 27. Záměna časů a vidů z příčin ryze metrických (Maretič, str. 444) ,,ranu zadavala'' (místo ,,zadala, zasadila'' nebo ,,mjesta sebi nalazit nemože'' (nalézat m. nalézt), ,,jeli ti se gospodar ženio'') tj. ,,oženil''.

Slovní výraz: k obdobám z onomastiky ještě přidáváme: Blinka (blinja - nížina, na níž se udrží voda steklá s hory), Bobanov (boban - kámen), Boseň, Bujany (jarobujný,  RK), Cebín, Čavyně (kavka = čáva), Čebov, Čermná (červená), Kukulovice (kukulj - kukla), Oblajovice (oblo = brdo) a mnoho jiných.

S. Kul'bakin, Le vieux Slave, Paříž 1928, str. 5 nn. uvádí několik slov pocházejících z náboženské terminologie a společných jen slovinštině, čakavštině a češtině: oltář, půst, pop, lokva (moře), ot7leky (oddech), rěsnota, balij, natrúti, jašut, bližika, bratr7, godina, otok7, spyti, kříž, k7motr a ještě některá další. Zde se čerpaly též argumenty pro původ stsl. z Pannonie nebo z Velké Moravy. Podle A.V Isačenka, Sborník k historicko-srovnávacímu studiu slovanských jazyků, Praha 1957, str. 144 chorvatština cizí výrahy kalkuje, kdežto srbština je ponechává. Tak si počíná i naše EJ a také jev, že v RZK není takřka cizích  slov, ukazuje na naše spojitosti.

O isoglosách  nebo spíše isolexách  oddělujících východní a západních území ČSR (nebo ČSFR) jistě ještě nepadlo poslední slovo. Naše texty jsou sice velmi krátké, dnešní době vzdálené, ale dosavadní výsledky jak naše, tak i starších obránců je jasně zařazují do části východní. Jsou tu oposice výrazů: žena - roba, (v RK je sice obojí, ale ,,roba, robiti'' stojí proti ,,pracovati'', jež v našich textech nikde není); ves - dědina (viz naše úvahy o čtení ,,veš - ves''; ves = vesnice je v MV), ,,meškati'', oblíbené ve Slezsku, je v Čest.; zato tu nikde není ,,strop'', ale vždy ,,vrch'' i ve významu ,,horní část něčeho''; měch - nikdy ,,pytel'', též v EJ ,,miešky''. K. Dejna, Polsko-laskie pogranicze jezykowe na terenie Polski, Lodž 1951 je pro nás rovněž zajímavý: porovnává hlavně Opavsko a Ratibořsko (oblasti blízké RK) s územím ostatního Polska. Kolísá tu ,,lepši'' a ,,lepiej'', ,,vesno'' a ,,vesna'' (,,jaro'' všude jen výjimkou). Severně od Opavy ,,sa'' = ,,tu'' (v Čest. a v Jar. je ,,sien'' hojnější než v ostatních skladbách RK, neboť tyto písně jsou bohatší na dialektismy  než třeba lyrika  RK, patřící zcela do oblastí východních Čech; všude je tu ,,jeseň'', nikdy ,,podzim'', ,,čekati'' se střídá s ,,čakati'') v Čest. ,,očekáváše''. V superlativu se dodnes drží ,,naj-'', 1.os. plurálu je na ,,-my'', ,,velký'' se střídá s ,,wielki'' (psaní ,,viele'' v RK), gen. je ,,téj dobréj'' i ,,té dobré'', skupina ,,js'' se nevyskytuje, jen ,,ty si'', trvá i kontinuita forem ,,oni vidiú, trpiú, vijú''; ,,vidzum'' stejně jako ,,vezú, vedzum'', ,,sekyrka''; ne ,,sekerka'' (v RK je u tohoto slova výmluvná rasura); dalo by se rozšířit o protiklad ,,hořeti - hárati'' (opět radováno).

Ale i celkový ráz RK, porovnáme-li jej pouze amatérsky s jakýmkoli současným -- třeba i technickým -- sch. textem, jeví nejrůznější detaily, jimiž se bude pravděpodobně zabývat matematická lingvistika  budoucnosti.

Následující výčet, který zdaleka nemůže být úplný (nemám po ruce žádný ,,thesauros'' sch. jazyka), obsahuje najmě výrazy, proti nimž byly neb ještě jsou vznášeny námitky: baťa = brátec; báta i séka = bratříček a sestřička; běsniti  - bésan, besnina: sloveso v nové sch. není, ale je tu mnoho dalších derivátů; bjesneti. Blahost - blágost; blahodějný - blagodejánje, blagodat6; bodrost  - bodriti (ač by se v sch. čekalo ,,a''); bolný  - bolan, v téměř významu; čaroděj  - čarodije = čáry; če - čakavské ,,ča''; podle Popoviče (str.8) je ,,jagoda'' ve významu ,,Erdbeere'' jen v češtině a sch., kdežto v jiných slovanských jazycích je to ,,lesní plod'' vůbec; připojena úvaha o sufixu -da a -ba, z nichž druhý je také převážně jen v češ. a sch. (tvor6ba, tož6ba); zabyti - zapomenouti, hlavně čakav.; děva  - déva, to ovšem všeslov.; drážlivý  - dražljiv; drnket, drnkati - drnkati; druhdy - drugde = jinde; hadlivý - gadljiv; hlasonosný  - glassnoša aj.; holedbati sě  - golet = holá pláň, goletan = holý, psáno i s ,,-d-''; hovor  - govor = řeč; hrdivý - grdíti aj.; huba - guba; chod - chod = chození i chůze; dva dana choda = dva dni chůze; cházievati  - chódati; chrabrost - chrábrost; jarný - jareni = čerstvý (o kozím mase aj.). Kdo čte v Čest. ,,urno'', může se odvolat na ,,júrati'', ale méně pravděpodobně, úzus RK by žádal ,,jurno, IURNO'', kdežto ,,URNO'' by odpovídalo RZ; jeseň - jesen; krahuj  - kraguj, Kragujevac; lepotvorný  - lepórek = krásně mluvící; lánie - lajati = štěkati; lisí:  ls, lsica, lsičin; lubica - ljubica = fialka; luk - luk (jako zbraň); mohúcí  - mogučno, moguč (není tedy z ruštiny!); šuma - šuma; mrkvý - mrkaa, mrkuo = temný, mrtev  (substantivisováno) - mrtav, mrtvi; mrtav umoren = na smrt unaven; mutný - mútan; do nedozíráma - nedogledan; oplákati, vyplákati = oplakati, smýti; paša (doklad nejistý), slovinsky ,,paša'' = pastva; poganěnie  - poganiti; ptenec  - ptenéc;rosný  - rosan; rozhrušiti - razgrúchati; ruměnec - rumen, rusky ovšem též rumjanec; sborný  - zborni (také není jen ruské); setnina - sotina, rusky sotnja - povšimněme si rozdílů! snaha - snága = síla; sténati - stenjati, ruské (a také středočeské, ano i moravské ,,stonať''); trčiti(?) - trcati, ,,trčko'' = během (naše OJ ,,Trčka''); tuča  - tuča = krupobití; vnoriti  - unirati, vnikat pod zemi; úsilno  - usiliti = státi se silným, usiljavati = nutiti, úsilný smích = násilný; vesna: všeslov., též ve slovinštině; vid = vid, vidění; Vlaslav obojec - bojac; vojen  - vojni; vratný - vratni (ve významu ,,šíjový''); vražba  - vracbina = čarodějství;  vršina - vŕša = výšina (jako dúbrava - dúbravina); zabýti  - zabic = zapomínat; záchod  - záchod ; zjařiti  sě: zde je ,,izjariti se'' ve významu ,,okotit se'', podoba spíše jen zvuková, i když také etymologický základ je původně týž; zora  - zora; jun - jun; plýti - pliti; rozřešiti - razdréšiti; ta - ta, = tam; zapřieti ti - zapretati = ucpati.

Tolik bylo čerpáno z nevelkého srbochorvatsko-ruského slovníku I.I. Tolstého,Moskva 1957, kde je jen asi 50 tisíc slov. Vedle toho můžeme ještě uvést: prask - praska = praskot; všestrašlivo - strašiv; rozha - rozga (ŽG) a dřiezha RK, nikoli -d-. Podle J. Stanislava, Sborník o póvodě a o najstaršom vývině slovenčiny, Bratislava 1977, str. 106, článek o ,,Slovu Konstantina Filosofa'' jde tu o ,,starý jižní tvar''; starosta (i v češtině doloženo) - stesati = osekati, trčiti, trčati. Leskien, uv. spis, str. 65 tu vidí původní ,,s7 - '', tj. ,,pádit  dolů''; obzírati  - obazirati se, obzirati; otpraviti  sě - ot7praviti - opraviti; srdice - srdašče = srdečko; zakrakotati (tvar nejistý) - kreketati; rozkosem  - sch. skos; ,,kto tak smýšlé'' - sch. ,,smisao'' vyjadřuje cit proti ,,misao'' (myšlení); zápověď - zapovest a zapoved = rozkaz; pola - pola nebo po, dnes nesklonné, odpovídá ,,póldne'' v RK; sprosi - isprositi = žádati; dščev  - dáždiv, deštivý (viz poznámku k ,,setnině''); velenie: sch. velju = říkám. Oščádal i jiní upozornili, že v Záboj i se asi mluvilo o nějakém poselství Němců nebo Luďkově k Čechům. Potom by ,,velenie'' značilo prostě ,,řeč, slova, přemlouvání'', ale i běžný výklad ,,rozkazování'' je možný. Pozývá - pozívati běžně; sieti sě - sch. sjati; celovati - celovati, nikdy ,,líbati''; rozkvétati - sch. rascvetati, není jen ruské; pienati - penjati se, pak i ,,peti''; pročiniti  EJ: prefix  ,,pro'' je v sch. velmi plodný: ,,prosloviti, probesediti, prozboriti, proplakati, proreci''; chváliti - hvatiti; poskakova(aor.), sch. ,,poskakívati'', ovšem i v ,,normální'' češtině; odoleti - odsleti, vždy jen tak; shodné je i znění ,,preglédati'' v RZ; prvenec - privenec; usvěděti - posvédjeti = býti starý, neodolný; svédjeti = toužiti, umírat touhou, Rešetar, str. 295. chyžice  - híža, hížina; uh: doloženo, Maretič, str. 478 vedle dalších interjekcí blízkých češtině i našim textům: ,,aj, ah, ó, oj, ha''; ot - přímý doklad u Maretiče, str. 257. Přesto se pořád přepisuje, že ,,otec'' vzniklo z ,,ot7k7''. K EJ lze porovnat třeba větu ,,kako ga(isusa) predadoše knezovi vaši, to se osudi na smrt'' - dikce podobná našemu zlomku.

Nelze ovšem pominout i blízkost polštiny; vyplývá to i ze zeměpisných souvislostí. Zda by se dal vyvodit nějaký ,,prachorvatský'' základ, netroufáme si zatím rozhodovat (Kosmova ,,altera Chrovati''?). Stará sch. OJ a MJ jsou však zřejmě z vrstev ještě dávnějších než R.

Přesto se zdá polština Rukopisům vzdálenější než srbochorvatština. Příklady, jež níže uvádíme -- v oblasti leksikální -- jsou méně početné.

Více se vnucuje porovnání hláskosloví a pravopisu; viděli jsme již, že jak v RK, tak i v polštině se jeví tendence zachovávat užší vokál (v polštině nasalisovaný) uprostřed slova. Ale výraznější shody v morfologii a syntax i mezi polštinou a našimi texty jsme neshledali. Z jednotlivých výrazů jsou obdoby:

blaho(st) - blagošč, blogi (vz rané blaho - v rozkoš z vykonané pomsty nad Kruvojem); děvče  - dziewcze, ovšem i v češtině dnešní; divý  (ne žádané ,,diví''), pol. dziwy, dziwe mieso = zvěřina; drážlivý  - dražliwošč; druhdy - drugdy (též ,,občas'' jako v uznávané staročeštině, tak i ,,drugdzie''); glaz - glaz; hovor  - gowor; hrabivý  - grabicz; huba - geba (ústa); cházievati  - chadzač; chmúrati sě  - pochmurzač; chod - chod, ve význ. ,,chození''; chrabrost - chrobry, v češtině ovšem tvar ,,jižní''; urno - pol. jurnošč aj.; jeseň - jeslieň; kdě - gdzie; gdy, ne ,,gda'', ale v sch. bylo i ,,gda''. Tyto isolexy  by se měly prozkoumat zvlášť pečlivě. Kuropěnie - kuropoy = kohoutí křik; ladný - ladny; lisí  - lis. lisa; lubica - lubcia; luk - lek (jakýkoli oblouk jako v ostatní stč. literatuře); luna  - luna,  jakákoli záře; mohúcí  - mogacy, zákl. mogot-, tedy všeslovanský; Morana - Marzana,  Ceres; mrcha - marcha, to i v sch.; mútný - metny; parob  - parobek  aj., též v laštině; plzný  - plužyč = prospívat, též lašsky; poganěnie  - hanič, zřejmě všeslov.; póle - pola; rosný  - rosny; rozhrušiti - gruchač atd.; rozharalý - dogarač apod.; ruměnec - rumieniec; setnina - setnia; sípáše - siepač = trhat, škubat; skad - skad; snaha - dnes jen ,,snažnošč''; tuča  - tucza = bouře; úsilno  - usilně, celou silou; vesna - wiosna; vet  - wet, dnes ve významu ,,vskutku, ovšem'', nejčastěji ve formě ,,nawet'', viz příslušný odstavec; vid: ani slychu ani wydu (dnes už neznačí dějovost); vltorěčný  -welt = mořský balvan; vratno  - wrotny = vracející se; vojen  - vojen ny atd.; zabýti  - zabyč:, záchod  - zachod (slunce, dodnes); zapřieti ti - zaprzatac, velmi časté.

Shrnutí kapitoly: Snažili jsme se dokázat, že RZK (i ostatní texty) pevně tkví ve staré češtině -- se styčnými body se srbochorvatštinou z doby, kdy měli Češi, Slováci a Jihoslované k sobě po všech stránkách blíže než dnes. Podrobnosti o těchto vztazích vysledují učenci v budoucnu, kdy bude třeba ještě daleko větší součinnosti všech vědních oborů. Poznamenáváme na okraj: anthropologové i archeologové již zjistili, že mezi Čechy, Chorvaty a Srby existuje a existovalo daleko více typu krátkolebého (brachycefálního) a brunetů než u východních Slovanů, kteří jsou a byli spíše blond a dlouhých lebek (Niederle I, 1, str. 88).