Úvodem je konstatováno několik důkazů starobylosti obou textů z jejich textologického zkoumání, a to zejména:
V RZK nejde o stylisovaný jazyk středočeského kraje a zhruba ze 14. století. Máme před sebou zbytky národní literatury české, žánru zcela jiného. Jazyk je v zásadě mnohem starší než doba přepisu a je kromě toho zabarven některými charakteristickými znaky nářečí, vzniklého ze substrátu chorvatského kmene ve východních Čechách a na severní Moravě se zásahem do českého i polského Slezska. Písně byly dlouhá století šířeny ústním podáním a jejich detailní ráz se měnil. Posléze byly koncem 14. století sepsány, jak tomu bývá vždy při orální poesii, jež bývá zachycována knižně, jakmile končí hlavní čas jejího rozkvětu.
RZK je nutno rozbírat tak, jako by byly teprve nyní objeveny. Je třeba si uvědomit důslednost a přesnost jejich jazyka v textu samotném a prozkoumat nikoli jen jednotlivé jevy, ale i jejich vzájemné vazby. Dosud pátrali odpůrci po rozdílech jazyka R a ,,pravých'' staročeských památek, v nichž obránci zase hledali doklady správnosti toho neb onoho slova, tvaru nebo grafického vyjádření. To vše dnes nestačí. Rovněž je zásadno plně upustit od argumentace z tzv. ,,koincidencí'' chyb (pátrání po souvztažnosti jazyka R s výrazivem Hankovým nebo jiných obrozenců). Vedle shod lze takřka bez omezení shledávat neshody, a proto je tento způsob bádání nad R již opouštěn (Komárek).
Ve své hlavní práci též opětovně konstatujeme rozdíly jazyka RZK v jejich starší (Libušin soud, Sněmy, Záboj , Čestmír, Jelen) a mladší vrstvě. Výsledky lze vždy opřít i statistickými výpočty.
Hláskosloví R ukazuje na menší ,,asimilovanost vokálů'' (Lamprecht - Šlosar - Bauer) a důslednou ,,snahu o uzavření slabiky'' (Krajčovič). Je tu pevnější ,,j'', které se někdy jeví jako konsonant a působí foneticky i morfologicky. Někdy toto ,,j'' jako by překáželo (,,petkrát'', ,,idu''), jindy působí velmi výrazně, např. jako deiktická částice, v kontrakci, v transkripci zájm. ,,jich'' jako ,,iich'', v gen. sing. fem. adj. typu ,,tej dobrej'', v instrumentálne ,,znameniem'', patrně i v konjugaci ,,pros-iu, prosieš, prosie'' (tato zvláštnost je jen v RK, nikoli v RZ ani v dalších ,,sporných'' památkách), občasných gen. typu ,,cuziech'', lativ ,,k niem'', istrum. ,,s niem'', sklonění zájmen ,,sien'' a ,,jen'', duál ,,svoje křiedle'', plnost forem ,,bijú'', ,,piješi'', tvoření zdrobnělin jako ,,konieček'' a v dalších jevech.
Difthongisace ,,ú-au-ou'' se v RK ještě neobjevuje, přehláska ,,á-i'' je v začátcích, není ani změna ,,ú-ou'', archaismy jako ,,bez hnutia'' jdou na vrub nářečí. Jerové pravidlo je celkem zachováváno. Odchylky je třeba vysvětlit lidovou výslovností, analogií, básnickou licencí nebo jako útvar nářečový, zejména v hláskových skupinách jako ,,u vše u Polany''. Zde se ukazuje výrazná bilebiální výslovnost ,,v'', zračící se i v písmu, neboť v intervokalickém postavení převládá transkripce ,,u''. Vzhledem k prothesi ,,j'' nemohla se tu vyvinout prothese ,,h'' nebo ,,v''. Krajová zvláštnost je i předl. ,,ku'' v jiném postavení než před retnicemi.
Vývoj nosovek je tu rovněž částečně jiný než v ostatní staročeské literatuře. Uvnitř slova bývá ,,ie'' (,,sieh - sáh''), na konci slova ,,á'' (strojá, visá). Odpovídá to výsledkům Trávníčkovým a Běličovým.
Vývoj slabičných likvid: RZ píše ,,pleky, prevence'', ,,e'' tu nahrazuje jery ve stsl. textech. Odlišně však a správně vystihl ,,padělatel'' postavení jerů na konci slov (,,utr, Chraber'' aj.). V RK je věrně zachován zákon, že jer po likvidě mizívá (typ: ,,ve krvi'' dvojslabičně) a před likvidou dává výslovnost dnešní (,,srdec'', dvojslab.). Odchylek je jen asi šest tam, kde by výslovnost byla velmi obtížná (,,blsket'' dvojslab.).
Palatalisace je v RK výraznější než v OSL (ostatní staročeská literatura), ale není značena v písmu. Předloha byla zřejmě pořízena pravopisem ,,jednoduchým''. O pokročilé palatálnosti svědčí formy jako ,,vícez '' a původní sklonění jo-kmenů (mužém, mužév). Námitky proti nedokonalému provedení ,,jotace'' v písmu se celkem opouštějí.
Konsonantismus: skupina ,,šč'' je důsledně v RZ i RK, změna ,,žž -žď '' neprovedena.
Skloňování v RZK je daleko přesněji stavěno než v OSL. Přesto, že tu nejde o umělý, mrtvý jazyk (řeč je ,,energeia'', nikoli ,,ergon'', jak zjistil již Humboldt), jsou všechny deklinace v R ještě zřetelným pozůstatkem praslovanských poměrů. Metaplasmy, jimiž jsou jiné stč. texty téměř přesyceny, zde teprve počínají. Jazyk R není ani ,,jazyková strakatina'' (Zubatý), ani tu nevidíme ,,rajský stav gramatiky'' (Flajšhans). ,,Padělatel'' mohl postihnout deklinaci kmenů vokalických, ale nemohl znát sklonění konsonantické, jež je v R provedeno vzorně (n-kmeny, r-kmeny a zbytky a-kmenů). Důslednost je i tam, kde to překvapuje: ,,v rovečce'' jako dodnes v některých oblastech východních Čech (Rindtová - Zemková). U-kmen y jsou poněkud potlačeny, ale jejich zbytky jsou nepochybné: na vrchu (v jiném ,,falsu'', v jedné glose Mater verborum, je správný nom. plur. ,,vrchy''), spolu, ledovitý, snad gen. ,,sadu'' (čtení nejisté). Velká obliba starých i-kmenů: bratř , šíř, vz výši (je nutno brát za dativ jako ,,vz dolě'' -- u Kopečného, přieč). Původní akusativ se zákonitě drží proti genitivu po předložkách a posesivních zájmenech, kdy byl zřetelnější. Odchylka dat. plur. ,,bohovóm '' (doložena i jinde) odůvodněna tím, že toto subst. se vyskytovalo hlavně v plurálu (van Wijk).
Jmenných adjektiv (v přívlastku) od starších částí R k mladším ubývá. Jejich užití je podporováno rytmickými a metrickými ohledy, někdy též vnitroslovným rýmem, jindy jde o ustálení spojení -- formule -- viz dále.
Přesné jsou i deklinace zájmenné. Zájmena bezrodá takřka bez odchylek, gen. fem. ,,jejie, jejé, jejá'' není ještě nikde adjektivisován. Uvedená již forma ,,téj dobrej'' spojuje RK s Leg. Kat., s Leningradským rkpem Flaškovy ,,Rady otce synovi'' a s dalšími texty východní provenience (Cuřín). Záj. ,,veš'' (správněji ,,ves '', je-li spojeno s přívěsky, vždy správně deklinováno, totiž v obou částech.
Odchylky: ,,bratry jejá'' v RZ: ukazuje, že tvar byl původně nasalisován, jak odůvodnil např. Mancznak. Gen ,,vsia'' m. ,,všeho'': buď analogie podle ,,pěša'' nebo petrifikát, neboť toto zájmeno mívalo deklinaci jmannou (Hattala), jak lze dovodit z baltských i jiných jazyků. Tázací ,,če'' je důrazové a přízvučné proti žádanému ,,č6'', které bývalo neurčité. Proto vždy ,,čeho, čemu'', nikdy ,,čho, čmu''. Spojk y ,,ače, lěče'' ve své druhé části jsou původu pronominálního (Maretič). Tázací ,,pročeže'', čakavské ,,ča'', oravské ,,če''. Doklad též v Igoru.
Číslovky: V RZ bývá i v masc. ,,tři, čtyři'' (nom.). Žádané ,,třie'' pokračuje v lidovém ,,tří chlapí'', to je cizí oblasti RK. Tvar ,,třie desiet'', zbytek souhláskového sklonění a složeno jako ,,zástup čtyřie hlukóv'', Čestmír.
O konjugacích platí povšechně to, co o skloňování. Větší přesnost a důslednost proti OSL. Silně se projevuje aglutinace: duálové ,,-tě'' jako ,,vě, ve, my, ta''. Třetí sing. jen na ,,-e'', jen v domněle podvrženém Evangeliu sv. Jana je i ,,-ť'' nebo ,,-t''. Sporný sufix ve 2. os. ag. ,,ši'' je šíře doložen, než se soudilo před sto lety. Nalézáme jej v církevně slovanských památkách, ale i na listinách na březové kůře, tedy v lidových staroruských textech. Změna ,,sai-si-ši'' odůvodněna nejlépe Bulachovským -- analogií po úzkých vokálech u nejčastější třídy slovesné -- ,,prosíši''.
Aorist: doložen v R ve všech druzích. Silných forem aoristu je tu přes padesát, ač je objevil teprve Šafařík. K povšimnutí ,,jiskry vzprchú'', silný aorist vedle forem jako ,,vzpršechu''.
Imperfektum: vyhynulo u nás asi nejdříve, za Husa již nebyla jednoduchá praterita v užívání. V RK tvary správné, ale i ,,odchýlené'': proměníše, pustiáše, smáhše (toto poslední snad ustrnulé participium, ač máme doklady také na imperfekta tohoto typu). Falsátor by byl ,,uniformoval'' tyto formy.
Napadaných participií typu ,,sražem'' (m. sražen, srazim) dnes známe více, jak dokazují slova ,,tajemství, hájemství''. Může tu být i záměna grafická.
Kondicionál ,,válel by si'': buď ke starému ,,bim6'' (Miklošič), nebo z lidové řeěi k uvarování se dvojsmyslu. Správné ,,Ty by leťal'' v lyrice RK.
Infinitivy na -ti a supina -- velká správnost.
V klasifikaci sloves je nutno se přidržet rozdělení Leskienova, které jsme v podrobnostech upravili. Pozoruhodnosti athematických sloves v RZK: dva aoristy ,,běch, bych'', první z nich byl v době Hankově pokládán za chybu. Inf. ,,zvěst i'': správný k základu ,,void'', jako samozřejmost přijímá např. Šanskij. Váže se na aorist typu ,,poviech''. Doklady: ve středoslověnštině, v maloruském ,,wysti'' -- ale i v Hrad., Stanislav uznal bez váhání. Imperfektum ,,dáše'' je k ,,dajati'', vidově ,,správnější'' než ,,dadiéše''. Imper. ,,seber'' m. žádaného ,,sberi'' se zřejmě řadí ke slovesům athematickým, zkrácení vzniklo častým používáním.
V RZK (a také v našem EJ, MV) jsou častěji zastoupena ,,primární'' slovesa než v uznaných stč. památkách. Viz zejména: praes. vytrže , tahů, doběhu, aor. přižech, snad i partic. ,,umdlý '', též ,,nepostigá'' z RJ, ,,nedoždech'', cědu, (cedím) z MV. ,,Zarve '' z RZ je aorist od ,,rev-ti'', ve stsl. je ,,rvenie'' - řvaní. Stejně vykládáme i ,,zve'' místo žádaného ,,zóve''. Aorist z RZ ,,vstanu '' je ke ,,vstanúti'' vlastně zcela pravidelný. Typ aoristu ,,vypadnuchu'' (už ve stsl.) ukazuje tu zákonistost, že jazyk R užívá komponentu ,,nu'' jen k vyjádření vidu.
,,Bijú, piješi'' pravidelně k basím ,,pei, bei''. ,,Vzdujú '': k ,,du-nú-ti'' a ,,dú-va-ti'', samostatné sloveso, nikoli ke ,,dmu'' (správně u Machka). ,,Pleje'' m. ,,plove'' odůvodnil Vasmer, litevské spaliai, praslov. ,,pel-jÓ''. Typ ,,nosievati'', žádaný např. Zubatým, by byla česká zvláštnost. Trávníček odmítl a uznal ,,nosívati'', tak i v RK. Jde o starou hiátovou vložku jako v ,,bý-va-ti'' atd. ,,Chtějú'' jen v Čestm., ač i staročesky doloženo, v jiných částech RK ,,správné'' ,,chtie''. Typ ,,rozvaděm, vymýtěno '' je ze skupiny ,,dj, tj'', nikoli ,,di,ti'', viz výše. Ostatně v RK i ,,ztracen''.
Stupňování adjektiv v RK (opět jen zde ze sporných textů) jeví tu zvláštnost, že komponent ,,š'' bývá potlačen, proto např. ,,najplznějí'' místo ,,najplznější''. Je to způsob chorvatský. Pro staročeštinu doložil Prusík , ale i Gebauer (např. z Hrad.). Neutrum typu ,,posledněje'' místo ,,poslednějše'' je vlastně správnější, ač i v RK ,,věcše'' - větší (Záb.). Positiv adverbií v RK a v RZ většinou na -o jako na východě území dodnes. Starý stav, snad před ,,adverbialisací doplňku '' (Trávníček).
Tvoření slov v RZK se děje jako ve všech ie. jazycích, trojím způsobem:
Skládání slov v RZK se děje ústrojně, není tu třeba ,,duchoprod'' Simonianus jako u Klareta. Od starších textů RK a od RZ směrem k mladší vrstvě komposit ubývá. Opory pro složeniny v RZK: OJ, četná apelativa z říše rostlinné a živočišné, mythologie, příklady ze stsl. (jen část komposit je zde kalkována) a ze slovanské mythologie.
V úvahách o syntaxi v RZK si všímáme jednotlivých jevů, jež jsou v naší hlavní práci seřazeny logičtěji. Podnikli jsme pokus o zkoumání některých pojmů tzv. hypersyntaxe. Níže podaný přehled je uzpůsoben spíše tak, aby vyhověl apologetickým tendencím a nutnestem.
Autonomnost slova v RZK je kategorie velmi rozvinutá. Stručně je charakterisujeme: vše, co není nezbytně nutné ke smyslu věty, se vypouští. To se projevuje zákonitě ve všech jazycích staršího typu, ale jde o úkazy leckdy dosti skryté, takže si jich odborníci při zkoumání RZK vůbec nepovšimli nebo je aspoň nezkoumali jako celek.
RZK mají velmi mnoho jednočlenných, zvláště pak neslovesných vět různých typů. Spona většinou odpadá; to se týká i spojení s participii l-ovými. Zvlášť důležité jsou tu věty infinitivní typu ,,Sdě ny viděti Vlaslav u chóry''. Jsou formulovány takřka vždy velmi archaicky (Porák).
Hojná jsou ,,citoslovce'', přesněji řečeno slova uvozovací.
Příznačné je dále vypouštění jiných výrazů než sponových: ,,Pěj, ot nich (t.j.bohóv) dáno tobě proti vrahóm'' (ac. ,,pěnie''); ,,skočich s koně, viezech na suk'' (jej); ,,...Němci tahú, a sú (to) Němci Sasíci.''
Univerbisační proces se v RZK dosud nerozvinul. Děj se rozkládá podle svého zdroje nebo cíle. Kde by dnešní básník řekl ,,chtějí nás potlačit'', říká pěvec Jaroslava ,,potlačiti duše našu''. Těchto příkladů je v R příliš mnoho, než aby mohly vzniknout mechanickým napodobením.
Sem patří i ,,figura etymologica'' -- opakování téhož slova nebo slovného základu v téže větě (řváže řvaniem býka) nebo i figura synonymica (oběť vzdámy). První způsob je velmi archaický a je vlastní Rukopisům i OSL.
Shoda podmětu s přísudkem: zde jsou zvlášť důležité vztahy numerické. Duálu je v R dbáno velmi přísně. Jsou tu i jemnosti, které naprosto nikdo nemohl počátkem minulého století znát. Jde-li o dva pojmy, k nimž se druží ještě další části, bývá i v RZK plurál (u slov jako ,,ňadra, líce, ústa'', snad i ,,vrata''). Kde má pěvec na mysli více lidí najednou, ale tvořících dvojice, nastává kombinace duálu a plurálu ve shodě s básníkovou visí (,,týkáchu sie druh druha...plecema''). V mladší vrstvě RK je i náležitý duál na dvou nebo třech místech nahrazen plurálem ve shodě s celkovým vývojem této kategorie.
Protiklad určenost i a neurčenost i byl ve starším stadiu jazyka vyjadřován jinak než dnes, kdy si vypomáháme nejčastěji užíváním demonstrativa ,,ten'', které vlastně klesá na pouhý člen. Také RZK užívají různých prostředků, a to velmi důkladně, přestože pro dosavadní výzkumy nepostižitelně. Všímáme si těchto jevů:
Zkoumání pádových vazeb v RZK dokazuje, že i zde jsou zachovány hlavní znaky archaičnosti, např. ta, že pády prosté mají převahu nad pády předložkovými nebo jinak rozvitými: bráchu sie lesem - přes les; zařve jarým turem - jako vzteklý tur; ščít dvú zubú - o dvou zubech atd.
Po sponě se druží k nominativnímu podmětu opět nominativ, jde-li o vlastnost nebo stav trvalý. V opačném případě může být instrumentál. ,,Ty si parob - ač sie hrdinami zváti chcete.''
Genitiv vyjadřuje v RZK, jak již řečeno, předmět neplného zásahu. Měrový genitiv u číslovek, častý je gen. vlastnosti. Jinak bez rozdílu proti nové češtině.
U dativu se vyskytuje běžné ,,rozrazi Sbyhoněvi hlavu'' (většinou s tímto pořádkem slov). Tato konstrukce byla nahrazována typem ,,Kto rozplaka vaše hlasy?'' Obě vazby jsou živé odedávna. Hojný je dativ přivlastňovací. Nejde o latinismus, jak vytýkal Flajšhans, ale o starší způsob vyjadřování proti dnešnímu ,,míti'', u něhož ještě přetrvával význam ,,jmieti, chápati se něčeho''. V RZK i starobylý účelový dativ v přímých otázkách: čemu ty našu krev piješi?
Akusativ je daleko nejpočetnější. Proto i ,,jechu sie náspy rozkotati'', neboť jde o určité náspy. Akusativní rekce v takových případech je i v OSL doložena, byť nepříliš často; bývá tu častěji smysl všeobecný, neurčitý.
Archaismy : ,,mácháchu meče, pohýbal Vyšehrad'' (srv. lidové ,,třesu bez''). Jde tu o ,,plnou objektivisaci'', i když po přesunutí dějového těžiště na sloveso býval spíše instrumentál, který nabýval charakteru příslovečného určení. Doklady z Brn. nauč. aj. K věci samé např. Lomtěv. - Akusativ vztahový: ,,pěješ srdce k srdcu''.
Bezpředložkový lokál v RZK není. To překvapuje neprávem, neboť úkaz se váže na absenci nebo menší frekvenci adverbií na -ě (ustrnulé lokálu).
Instrumentál: místo i čas se vyjadřuje pádem prostým. Za nedoložený -- zcela neprávem -- byl považován instrum. srovnávací. Podle Bernštejna tu jde o pozústatek starého animismu ,,zařval. (stav se pro tu chvílu) jarým turem''. Instrumentál ,,comitativus'' je ve větě ,,hořúciema očima v Luděk vyrazi''.
Zajímavé jsou případy, v nichž vidíme starou ie. vazbu, známou z řečtiny a nazývanou ,,kath holon kai kata meros'' -- podle celku a části. Staroruské ,,v tatbě lošadech'' -- v krádeži koní -- není asi ,,asimilace pádů'', ale spíše tu předchází celek před částí jako homérském ,,min státhos bale'' t.j. udeřil jej hruď - udeřil jej do hrudi. V RK: ,,nadivno vásm sluchu, zráči sě kořist Neklanu oku'', snad i ,,koho vy žízň trápí''.
Vazby předložkové: Předložky v RZK jsou téměř výhradně jednoduché. ,,V'' je takřka monopolní, v korelaci je ,,z'' (nikdy ,,iz''), tak jako proti ,,na'' stojí ,,s''. ,,Do'' se vyskytuje sporadicky a zančí postupné vnikání, směr. Napaden (Komárkem) ,,v zemiu pade'' je třeba brát jako ,,do hlíny'', země je tu v původním významu jako ryze hmotný předmět. ,,Do'' bývá sdruženo s ,,až'': ,,až do oblak''. Předložky ,,s'' a ,,z'' jsou v pravopise lišeny celkem důsledně, takže nelze orhografii R označovat za ,,fonetickou''. -- U předložky ,,ot'' se projevuje zřetelně jemný rozdíl proti ,,s'' v tom, že jde o význam ,,okolo něčeho'', tedy méně určitě; ot země do oblak, ot jutra po večer. Povšimněme si EJ: ,,ot Boha vyšel jesi'', nověji a méně přesně ,,Z Boha''. Zvlášť důležitá je reakce u předložky ,,po'', jež se pojí v RZ (a také v Písni Vyšehradské) výhradně s akus. a dativem, v RK takřka vždy s lokálem. V RK je posloupnost v místě nebo čase vyjadřována předložkou ,,za''. Dlouho se zbytečně debatovalo o smyslu verše ,,krupo je po sobě hnachu'' (Tataři křesťany) a soudilo se, že tu má být ,,před sebou''. Nejlépe vysvětlil Komárek (ale již i starší obránci): ,,hnali jednoho za druhým''. ,,Pop všechny z chrámu vypósobil'', Štítný. ,,Dle'' značí v RK jednak skoro totéž co ,,dělja'', kvůli, jednak -- a to bylo předmětem námitky -- též ,,podle''. Je to původní lokál ke ,,dla'' - délka. Bývalo i ,,dlja'', k tomu je v sch. a v ruských dialektech ,,dli, zli, vzli''.
,,Vz'' je v OSL vzácné, v RZK však v plné síle. S akus., jednou s dativem, ,,vz výši''. Doklady Maškovy aj. je třeba uznat vzhledem k uvedenému již ,,vz dolě'' v ES Konečného. ,,Utr'' uvnitř, archaismus jako ve slově ,,útroba'' a j., doloženo např. u Georgije Hamartola. Z řeckých originálů se tak překládá předložka ,,endon''. ,,Kolkol'' - zdvojen o, doloženo z kladského nářečí - ,,kolemkol'' (Kubín). Etymologicky sem snad i ,,koukol'', kolem rostoucí květ.
Vidové poměry v RZK: Stejně jako při vyjadřování vztahů časových se tu jeví proti OSL větší přesnost a plastičnost.
K vyjádření vidu jako gramatické formy ve slovanských jazycích poměrně mladší sloužila jednak starší derivace, jednak pozdější prefixace. V RZK máme případy starobylých vidových derivací: ,,cházievati, pienati, palovati, zývati ''. Nejsou to ovšem ,,mylné dekomposice'', neboť tvoření ,,vidů'' derivací, kmenostupem, je starší než vývoj, v němž se prefixy původně plnovýznamové staly vidovými. Prefixy značily původně jen místní, řidčeji časový poměr: v RZ ,,priletiéše vlaštovica'' je zřejmě nedokonavé, jako bychom dnes řekli ,,letěa'' nebo ,,letěla sem'', následuje starý aorist ,,siede'' na ukončení děje dosud ,,nekomplexního''. Prefixy v RZK mají většinou plný význam, jen ojediněle jde o komponenty ,,mrtvé'' jen ,,vidové'', třeba ,,umre-li glava čeledina''.
Vidové stupnice v RZK jsou obyčejně bohaté a již tato různorodost by měla být průkazná, uvědomíme-li so primitivnost a tápání v jazyce po roce 1800. Nová postnominální slovesa chybějí. Tak máme v RZK ,,síliti'', ale ne třeba ,,posilňovati'', je tu ,,žéci, vyžehati'', ale ne ,,rozžhnouti'', ,,viezti'' a ,,vázati'', dokonce i ,,věziti'', ale ne ,,vězniti'', je tu ,,sieti sie'', ,,svět'' a ,,svěť '', ale ne ,,světlo, osvětlovati'' aj. (Němec). Průkazné je též aplikace Trávníčkova dělení slovesných vazeb na tyto typy: ,,sesypavši tuču šira neba'' -- nejstarší; ,,Vzskočichu vz koně'' mladší; ,,Vskočiti na koně'', nejpozdější, ale také již hojně staročesky doložený. V RZK však máme jak nejstarší, tak i střední stupeň. Řecká tmesis ,,Se tuču sypavši'' ve slovanských jazycích není zaznamenána.
Pěvci R dovedli vyjádřit i děj dlouhodobý, ale ukončený. Třeba ,,Róže pomrzavši usvědla'' (mimochodem: dodnes na Moravě ,,zmrzati'') vyjadřuje děj složený z úseků, ale dokončený. Žádané ,,zmrznuvši'' by nebylo tak přesné. Tak i ,,búrie sesypavši tuču'' místo Flajšhansova ,,ssuvši''.
K některým odchylkám nebo námitkám: ,,Rozkotati'' je nedokonavé, neboť dokonavé je tu ,,skáceti'' (vše v RK). také ,,sdieti '' je v jednom případě v RK nedokonavé, vzniklo stažením ze ,,sdějati''. Pozůstatek nedokonavosti je ve ,,zdieti'', zdáti se. Není rozdíl mezi ,,dieti'' facere a ,,dieti'' (dicere) -- Ondruš . Také ,,nadieti sie'' je nedokonavé, dále viz OJ se ,,zdi-, sdi'' (condere) Svoboda.
Užívání časů: Praesena v RZK: vedle obyčejného častěji historické, které je ,,uraltvolkstümlich'' (Delbrück). Mísí se v RK v krátkých intervalech s jinými časy. Námitka je však nepodtatná, známe mnoho obdobných příkladů z lidových vyprávění na Polensku, tedy z oblasti blízké RK. Dále znají R praesens gnómické a ,,propheticum'' (místo praesenta).
Futurum: buď od dokonavých sloves nebo s opisem ,,budu''. V tomto druhém případě bývá zúčastněn moment volní. Váže se na ,,zabýti '' zapomenouti (RK) a na aorist ,,bych''.
Aorist: není, stejně jako imperfektum, forma vidová. V RZK se tvoří od sloves dok. i nedok. a také od iterativ. Ta se tvořila, dokud byla jednoduchá preterita ještě v plné síle, námitka je tedy lichá. ,,Nosívati'' od participia ,,nosiv7'' odvozuje Otkupščikov. Nejstarší vrstvou aoristů byly formy silné od sloves jednoduchých; těch je v RZK asi 160, od složených asi 330. Grafika však vždy nedovoluje rozeznat v R aorist od imperfekta. Aor. ,,bych'' je vždy výpravný, ,,běch'' popisný. V RK se tento rozdíl přesně zachovává.
Imperfektum: Námitky bývají vyslovovány proti tomuto času, je-li spojen s dokonavostí. Ale někdy jsou tyto formy jen zdánlivě dokonavé. Další případy: nejen iterativnost v čase, ale i zdůrazněný průběh děje v prostoru, ano i v mysli jednající osoby (Maslov, Koschmieder, Trávníček aj.). Někdy nahrazuje staré imperfektum případy, kdy bychom dnes užili slovesa se zdvojen ým prefixem: RK říká ,,ruče sie vsie proměníše'' (na jaře), t.j. ,,rychle se vše poproměňovalo''.
Perfektum: vyjadřovalo původně děj minulý, sahající svými následky do přítomnosti. V OSL se střídá s jednoduchými perfekty bez výběru (i v Leg. Jid.), v RZK ještě zbytek stavu původního, ,,róže rozkvetla, pomrzla, usvědla, kněz k Otě zajel'' apod.
Plusquamperfektum: obdoba perfekta, ale zde trvají následky děje předminulého do minulosti. V RK dva případy: ,,paže biéše dorostla'' a ,,Lumír, ký biéše pohýbal Vyšehrad''. Blíží se našemu ,,jaký to byl hýbatel''.
Kondicionál: v RZK i jinde převažuje přítomný, ,,bych'' stačilo pro vyjádření minulosti.
Participia na -a-, -t-: Typ ,,jsem milován'' není ve staré češtině, není ani v RZK (Kopečný). ,,Psáno jest'' znamená ,,napsáno'', význam také u nedok. sloves je dokonavý. V RK: ,,ňadra věnčena, travička stúpána, rozenú krásu'' aj.
Subst. verbale : postupem doby vzrůstá (i v RK) počet tvarů dokonavých.
Přechodníky: řídí se jinými zákonitostmi než dnes. Přítomný, dok. i nedok., znamená vždy současnost. minulý, rovněž bez ohledu na vid, předčasnost. Mívají plnou synktaktickou platnost, jako by byly samostatnou větou.
Adjektivní participium ,,byvšie blahost'' : stojí zde proto, že nejde o stav trvalý, který by sahal svými následky do přítomnosti. proto nemohl pěvec říci žádané ,,bývalá''. Štěstí v dědinách bylo, ale bylo přerušeno. Doklady i v OSL. Převážně, jako i v RK, se kladlo u sloves podmětových (Kuzněcov).
Supinum: v RK též s akusativem a s videm dokonavým. Tak i ve stsl. To je starší stav, neboť máme před sebou tvar slovesný, nikoli ,,lexikalisované'' subst. Dějová stránka převažuje (Vondrák, Chodova). Důvod pro střídání rekcí u Svitavského. Váže se na korelaci genitiv - akusativ . Dokladů v OSL je dosti, ale vydavatelé pokládají tyto tvary za zkrácené infinitivy.
Infinitiv: námitka proti jeho užití ve spojení ,,uzřieš krváceti vrah svój'', Komárek žádá vazbu participiální. Doklady obdobného spojení v Hrad. Zdá se, že je to úzus sch., více bude známo, až bude zpracována nějaká monografie o slovanském inf. ,,Sbierati stanú'' v Jar. není ,,začnou sbírat'' (pro to užívá RZK výhradně sloves ,,počieti nebo jieti sie''), ale smysl je ,,ustavičně sbírají'', ač tu není participium ,,stanu tluka'' aj. Doklady svědčící pro RK např. u Štítného. Lze však chápat i ,,vstanou, aby sbírali''. Hojné jsou v R infinitivy vyjadřující účel, snahu, zákaz (po ustanoviti, brániti, neupúščeti, hroziti, veleti, hlásati, kázati atd.
Věta jednoduchá a její slovosled v RZ i v RK jsou formovány archaicky. Hojnost uvozovacích slůvek ,,aj, ach, hoj, naliť, ande ta'' . Partikule ,,-že'', nikoli ,,-ž'' jen na místech náležitých a ve starobylé podobě (Hattala).
Aktuální členění větné: i když bereme v úvahu případy ,,okasionální'' intonace, zdá se, že rhema stávalo ve starém jazyce častěji před thematem než naopak a než tomu bývá v nové češtině. Je to vidět zejména na postavení sloves. Při skutečném rozvíjejícím se ději bývá na počátku, při vyprávění spíše kronikářském, při popisu i v gnómách na konci věty.
V RZK se toto pořadí zachovává velmi důsledně, zejména v RZ; také v RK, Jaroslav. Postavení podmět - sloveso - předmět je velmi vzácné (Bernekor). Člen určující předchází zpravidla před určovaným. Pro příklonky platí zákon Wackernaglův, R ho dbají přísněji než OSL. Výjimky jsou asi tak početné jako u Dalimila, provedli jsme statistiku. Dokonce se zdá, že kontaktní nebo volnější postavení reflexiv je v Dal. i v RZK u týchž sloves!
Enklitik bylo v době složení, ano i opsání R mnohem méně než dnes. Starší příklonka je kladena před mladší: ,,sě mu'' - nikoli ,,mu sě'', ale ,,mi sě''. V Umisťování průvodních členů, hlavně příslovečných určení, se jeví rozdíly mezi jednotlivými skladbami RK. Důležitější přísl. urč. bývají častěji v čele věty, méně důležitá v závěru.
Okasionální intonace se projevuje -- jako dnes -- předsunutím nejdůležitější části věty na její počátek. Ale je to prastarý způsob, z něhož vznikla anafora, pokládaná pro RZK někdy za cizí výpujčku, ovšem neprávem.
Souvětí souřadné je v R daleko častější než podřadné. Bývá beze spojek -- při živém líčení, se spojk ou ,,a'' (ve významu odporovacím nebo jako ,,rekursivní konektor'') a se spojk ou ,,i'' jako ,,konektorem prospektivním''. Až asi na dvě výjimky je tato zákonitost, nadmíru důležitá pro posouzení pravosti, přesně zachovává. Zásady osvětlil např. Kurz. Příklad: Němci tahú, a sú Němci Sasíci - I by pótka... Spojk y jsou vždy archaické, krátké, bez přívěsků. Ve významu odporovacím vedle ,,a'' též ,,jedno'' a ,,ne'', nikdy ,,ale'', komponent ,,le'' se v našich textech vůbec nevyskytuje. Vysvětlovací a důvodové věty mají v R jen ,,-ť'' a ,,-že''.
Nepravé věty vztažné zastoupeny jednou konektorem ,,načeže''. ,,Če'' se váže na celou předchozí větu, žádané spojení se základem ,,jo/je'' by bylo nezřetelné. ,,Načeže'' znám jinak až a Komenského ve formě ,,načež'', ale časté je ,,pročež(e)''.
Souvětí podřadné: Zde je jedním z nejpůsobivějších důkazů pravosti RZK důsledné rozlišování vět s původními demonstrativy a interogativy. Vrchole m přesnosti je RZ, který má ještě vytýkané (!) ,,ideže'' nebo ,,iděže''. Mnohem zákonitěji než v OSL se projevuje korelace: jen(že) - který, ký, kto; jako - kako; doniž - dokud; ideže - kde; kamo .. jam(o), kehdy - jegda, jeda (tyto poslední případy spíše v Ev. sv. Jana). Takto nahrazují slovanské jazyky konjunktivy, optativy, subjonctivy aj. v ostatních ie. jazycích starých i moderních. V RZK i v přidružených textech se tento jev vzorně uplatňuje v otázkách přímých i nepřímých, doplňovacích, rozlučovacích, zjišťovacích, ve větách příslovečných všech druhů.
Kde se uvedený protiklad neuplatňuje, zračí se archaičnost R jinak: v krátkosti spojek (v časových větách ne ,,dřieve než'', ale jen ,,než'' z původního ,,ne, že''), v užívání prostého ,,by'' za ,,kdyby'', kladení ,,ač'' za ,,jesliže'', spojk ou ,,vňuž'', v OSL dosti vzácnou, apod.
Při logickém řazení souvětí se řadí ,,thema'' a ,,rhema'', jak již uvedeno. Stylistické prohřešky neexistují. Zjišťujeme individuální rozdíly podle toho, zda je pojem opakován, zda je zamlčen, nahrazen synonymem nebo vystřídán jiným objektem. Značný rozdíl mezi přímočarým Záboj em a kultivovanějším Jaroslavem. Popisy a děj pokračují vždy týmž směrem v prostoru i v čase, nikoli přeházeně jako u některých novoromantiků, Lindu v to počítaje. Lidový pěvec je, jak se říká, ,,pořádkumilovný'' (lord, Parry).
Kapitoly o slovném výraze RZK. Dosud bylo málo vykonáno ve zkoumání ,,možností'' a ,,doložeností'' jednotlivých výrazů. Slova ,,nemožná'' tu vůbec nejsou (F. Mareš ), chybějí také básnické neologismy, snad s výjimkou ,,srdice - srdce'', který je o slabiku delší (příklady z růských Bylin aj.). Hlavní důkazy stáří RZK:
Zvláštní problémy. Je zde naprosto nemožné zahrnout do této rekapitulace všechny nebo i větší část dílčích námitek proti jednotlivým slovům RZK. Proto jen povšechně: stále je třeba si uvědomovat jednak stáří skladeb, vzniklých někdy -- co do svého jádra - ještě v dobách praslovanské jednoty, jednak východní provenienci R. Proto se omezíme jen na námitky nejčastěji slýchané a na některé typické příklady.
Někdy zanedbávali učenci kontext: třeba (Záboj evi voji) ,,bráchu sie ke všem dřevóm'' značí ,,k posvátným stromům'', jakýmsi kultovním střediskům. Jinde je v RK obdobný obrat: ,,pode vše dřeva vloži oběti bohóm''. Jindy se nepřihlédlo k celému dokladovanému materiálu. ,,Drzostný'' -- u Kotta je ,,drzostník''. Občas vydavatelé a snad již písaři špatně četli: ,,glasy '' vkládané v RZ do osudí jsou správně ,,glazy '', hladké hlasovací kaménky. Přebírány povrchní etymologie jen podle zvukové podobno sti; třeba ,,holedbati se'' není podle ruského ,,gordybačiť'', ale je to složenina z ,,goled6bajati'', ruské goljaď, OJ Goljadko, čes. Holeda i Holada, Holedeč -- tedy ,,naholo, naprázdno mluvit, bezdůvodně se chlubit předem'' (vítěz stvím).
Někdy je třeba znovu prověřit dokladovost v nových edicích slovníků: ,,Nechvalný'' je bezpečně doloženo. Druhdy zjišťujeme dost hrubé nepochopení, svědčící o tom, že ani hermnaneutická práce na RZK není u konce: ,,srdce jímati'' není ,,dojímati'', ale ,,poutati, ovládati''. Odpůrci se ne dost dobře vypořádali s jemnostmi slovního výrazu R. Tak ,,chám zaměsi sie hněvem'' nemůže být ,,zaškaredil se'' nebo ,,zachmuřil'', ale ,,zamísil se'', tj. ,,všechno v něm začalo vřít''. Chmuřiti se, škarediti se, mračiti se -- to vše je cizí jazyku R a mohlo by starému pěvci leda znamenat, že turecký vůdce měl hlavu v mračnech! Stále se tvrdí, že ,,plzný'' a ,,plzňa'' je z ,,po-léza'', původně ,,polehčení'' (slovo ,,lehký'' v R vůbec není!) a že si Hanka nebo jiný falsátor neuvědomil nemožnost vývoje ,,pol-pl'' v tomto případě. Ale jde tu o derivát z běžného ,,plznúti'', pův. klouzati, k tomu ,,plz'' z plzný, též pluh, plužnice, spluz atd. Častá metafora z polních prací, nadto souvisí věc s přechodem od primitivního rádla k pluhu opatřenému zařízením k rozhrnování půdy. Proto je ,,plzný'' správně ,,úrodný'', pak ,,užitečný''.
Přímé doklady ,,plužič'' prospívat jsou v laštině a v polských nářečích, je tu i ,,jedním plzem'' - hromadně, Plznovec - sklep, plznice - zvláěť šťavnatá hruška (Keller aj.). Někdy podáváme jiný výklad než dosavadní a tradiční: ,,Vojmír zastúpi úval na vzchod na pol'' není ,,na polovinu'', ale ,,na rovinu'' (pol, planina, polonina, Polná - značí i ,,druhý břeh''). Nepřátelé jsou v rokli a nemohou vylézt. Zde (Čestm.) další omyl: ,,upěchu sě vzhóru na stráň otsud'' není ani ,,úpěli'' (po čemž by následovala nemotivovaná přímá řeč), ani ,,pospíchali'' (nedoloženo), ale jednoduše ,,upínali se'', šplhali. ,,Rozkosem'': nejde ani o rozkoš, ani o křovolaký směr, ale pravděpodobně o ,,rozsochy'', křoví ,,rozkošatělé'' (Ondruš , v jiných souvislostech). Tábor není ,,vojenské ležení'', ale ,,jízdní voj'', jak je už známo. Odůvodnění: synekdochy nejsou v R příliš časté, ale tropus ,,totum pro parte'' ,,rozestoupilo se vojenské ležení do tří proudů'' je dnes možný, ale s územ pěvce RK naprosto neslučitelný. Tvrdost nebes : není k lat. ,,firmanentum'', ač i to patří do ,,rodiny''. Pěvec má na mysli kamennou nebeskou klenbu (Reichelt aj.), odtud i ,,Perunovy střely'' atd.
Varyto : snad jediné ,,temné'' slovo v RZK. Sotva vzniklo z řeckého ,,barbitos'', to by dalo ,,varbit7'' nebo něco podobného. Snad ke kořenu ,,var'', vr, ver - onom. ,,vřískati'', varvas aj. Traduje se, že doklad pro ,,varyto '' byl nalezen na Šarišsku, to je třeba ověřit. Slovo je ve slovinštině, jak staré, zatím nevím; může, ale nemusí být přejato z RK. ,,Vražbu nad sebú spáchámy'' - prokletí, věčné zatracení. Jinak Seykora: ,,hromadné vraždění'', ale ,,vrah'' značí v RK ,,nepřítel''. ,,Tma zapřieti zraky'' od základu pre- (nasalisované ,,per''), slov. -pratati, tj. zaclonila, zatarasila. Zeřivý : dnes je již ,,zeř'' (zuřivost) uznávána, je i v Mater verb., avšak lépe asi číst ,,žeřivý'' - rozpálený.
Osobní jména v RZK se vyznačují hlavně těmito znaky starobylosti a původnosti: