Přesnému zařazení hláskosloví RK -- neboť o ten jakožto nejrozsáhlejší z našich textů jde nejvíce -- brání ovšem nejistá grafika, a to tím spíše, že archetyp, lze-li o něm mluvit, nemusil být pořízen ,,tradiční formou''. Takové možnosti naznačil v jiných souvislostech V. I. Borkovskij a R. J. Avanesov, Paleografičeskij i lingvističeskij analiz novgorodskich berestjanych gramot, Moskva 1955, str. 10 nn. Přesto můžeme dojít k relativně bezpečným a pro starobylost R průkazným výsledkům.
Systém jazyka RK je jiný než uznávaných stč. textů. Projevuje se tu ,,menší asimilovanost '' samohlásek, souvisící těsně s výraznějším ohraničením slabik. Tento znak některých slovanských jazyků osvětlil velmi dobře R. Krajčovic, Slovenčina a slovanské jazyky, I, Bratislava 1974, str. 160 aj. Nejlépe je to vidět na stahování -- kontrakci. Tam, kde bylo intervokální ,,j'' pevné, slabiky se nestáhly a zůstaly odděleny, kde výslovnost nebyla takto ,,spirantní'', ale samohlásková (tedy ,,i''), podléhala fonetická stránka jazyka rychlejším a náhlejším přeměnám. Toto ,,j'' bylo v jazyce RK velmi silné a projevovalo se v celé řadě hláskoslovných i tvaroslovných jevů. Je to nepochybně jeden z reliktů nářečí českých Charvatů, Víme, že v jugoslávských jazycích toto ,,j'' někdy pohlcuje vedlejší konsonanty; slovinské ,,meja'' -- hranice z pův. med-ja; zejména v participiu pas. u sloves typu ,,prositi'' a ,,trpěti'', jak uvidíme, se tato vlastnost často projevuje, ,,I'' zhruba odpovídá užšímu sousednímu vokálu (hlavně ,,i'', někdy též ,,e''), kdežto ,,j'' u sebe podržuje ,,e'', někdy též ,,a, u''. V RK si ovšem leckdy nejsme jisti, zda tento poměr ,,i'' k ,,j'' je způsobován nářečními zvláštnostmi nebo zda se tu více, jinde méně již ukazuje centralisační proces, který vedl k pozvolnému oslabování dialektů.
Je nutno mít na paměti: ,,J'' přispělo někdy k důslednější palatalisaci (psaní ,,vícestvie'', ale i ,,lecial'' a ,,snabzenstviem'' -- druhé dva tvary jsou z PV), ale jindy se cítilo jako živel nepohodlný a vymítlo se (zanedbaná ,,jotace'') ve tvarech jako ,,petkrát''; podivná koncovka v 3. os. sing. sloves 4. třídy, tedy ,,prosie'' místo žádaného ,,prosí'' se nedá jinak vysvětlit než jako stará morfologická odchylka: je nutno akceptovat konjugaci ,,pros-jo, pros-ješi, pros-je'', k níž je slovenské ,,nesiem'' místo ,,nesu'' patrně tvořeno amalogií, i když je to metaplasmus dosti hrubý.
Tyto jevy se dají vysledovat zejména v těchto zvláštnostech RK, které byly takřka všechny předmětem kritiky, ale které tvoří důsledný, zákonitý systém. Vedle případů již uvedených tu jmenujeme: konservativnější stadium přehlásky; palatalisované konsonanty před ,,a'', ,,u'' byly odlišné od středočeštiny, teprve později nastalo částečné vyrovnání. Tak je v RK ,,bez hnutia'', správněji ,,bez hnuťja''. Přehláska ,,aj-ej'' neprovedena. ,,J'' funguje jako antihiátové, nikdy nenacházíme v RK prothesi s ,,h'' nebo dokonce ,,w''. Tento jev se váže na nepochybně zpožděný vývoj ,,g - h'' proti ostatním územím Čech a Moravy v naší oblasti; v laštině trvá ,,g'' ještě dnes v plné síle. Kontrakce: v RK je pět nestažených slovesných tvarů a další případy. Trvá tu stará koncovka dativu plur. jmen typu ,,otcém''. Skupina ,,js'' se v RK nevyskytuje, byla pro výslovnost nesnadná (časování slovesa ,,býti''). Při stupňování adjektiv je komponent ,,s'' někdy potlačen (najplznějí místo ,,najplznější''). Tak i v sch. ,,J'' se uplatňuje jako deiktická partikule (najlútějej vedro). Také před konsonanty se ,,j'' projevilo jako obtížné. Proto je psáno ,,podte'', t. j. ,,pojďtě'' a dokonce ,,vite'' místo ,,vijte'' věnce, kde nelze rozhodnout, zda bylo ,,i'' krátké nebo dlouhé. Snad zapadá do systému i zájmeno ,,če'', vzniklé z ,,k'e'';. Nápadné je dále sklonění zájmene ,,jen''. Genitiv bývá ,,ho'' nebo ,,jeho'', ale nikdy ,,jho'', tak i dativ ,,mu, jemu'', ne ,,jmu'', akusativ ,,jej'', ne ,,ji'', gen.fem. jejé, jej, dativ jej, nikdy ,,jí'', ve složených adjektivech typ gen. sing. fem. ,,dobréj'' z ,,dobry-jeje''; jako plnohodnotná souhláska se ,,j'' jeví v odchylném instrumentále ,,s niem'', v gen. ,,třetiech'', v EJ ,,pristojáciech slug'', dále v gen. sing. fem. ,,iz téj godiny''. Také v RK dativ plur. ,,tesajúciem''. Duál ,,svoje křiedle'' i v RZ ,,tvoje výpovědi'' je asi rovněž tvaroslovnou odchylkou. Zájmeno ,,ves'' z ,,v6s6j6'' má ovšem gen. ,,vsieho''. Pravopis RK přepisuje akus. sing. ,,zemiu'' a instrum. ,,krviú'', a to je třeba číst spíše jako ,,zemju, krvjú'' než s ,,i''. Vedle ,,správných'' participií ,,rozkacen, ztracen'' (z -ti-) je i ,,vymýtěno '' z ,,-tj-'', ač ovšem se dá i jinak vyložit. Na naši zákonitost navazují též plné tvary ,,bijú, piješi''. Nyní též lépe chápeme, proč je v RK ,,imě'' místo obtížného ,,jmě'', i když to není provedeno důsledně (nechceme-li akceptovat rytmické volnosti).
Nyní se stává i ,,konieček, větřie ček'' srozumitelnějším. Středočeština dala přednost vývoji ,,koňíček'', jazyk RK pak ,,koň-ječek''. Ze všech těchto jevů je však nejmarkantnější instrum. typu ,,znameňjem'', jediný tvar, který charakterisuje všechny naše texty bez výjimky.
Uveďme nyní soupis těchto ,,odchylek'', i když by bylo snad lépe probrat některé z nich až v kapitole o tvarosloví. Tedy: s níem, za niem, v siech, k niem, o bojéch (2x), bratřie ci, cuziem (instrum. sing.), cuziech (gen. plur.), hučie, jeleniem, konieček (3x), na kopiech, kotie sě, kúřie, uzřieš, kněžeciemi, na lícech, mlčie, lesniech (gen), na mohúcéch, typ ,,kameniem'' několikrát; na plecech, na dvě pólje, vterej pólje (dat.), na nožiciech, proměnie sě, rozmnožie sě, ručiem ,,hlasem'', na ručiech koniech, srazúce, nosúce, stíhajúciech (gen), oklučúce, pleňúcím, chodiěte (imper. v EJ), tesajúciém, oni trčiú , snad i ,,hořúcí'', ,,nosúce, búřúce nebe'',; krokem třetiem, za třetiem dnem, knih třetiech, řad třetiech, valé sě (sing. k ,,valiti'', ale může být i k ,,váleti''), větřie ček, vložie (sing), vymýtěno . Jsou i tvary ,,správné'', zejména: brání, cuzích, cuzími, oblúdí, pokoří sě, stúpíš, postúpí, svietíš, tvoří (sing., 2x), úfajúcím, velím (praskem), vévodí, vězí (k ,,věziti''), vzezní, skusí, V RZ je ,,rozvaděma'' a ,,v Němciech'' nebo ,,Němcech'', případně i ,,Němcéch''. V PV: stojieš, skálie, ciziem, valie sě (2x), stojie, slavieček, malyi (t. j. asi ,,malý''), chodie, budie, ale také ,,velím, želie'' (k želeti), odchylně též liepá, neboščiek, smělie. Flajšhans vytýká -- zcela neprávem -- i lokály v RK ,,jutřniem'' a ,,nižniem'', ač jsou zcela správné! Odchylky v RK ,,trsie, cztyrsie'' bych nejraději vysvětlil zmechanisovaným psaním skupiny ,,rsie''.
Kolísání ,,ie-í'' bývalo vysvětlováno též hyperkorektností písaře nebo též zvláštním územ -- psaním ,,ie'' za dlouhé ,,í''. Vedle zákonitostí, jež jsme uvedli, je ještě důležitá další skutečnost: tyto odchylky se zaznamenávají jen v RK, v EJ a PV, nikoli však v RZ (až na ,,Němcech'', jak je asi nejlépe číst, a ,,rozvaděma'', které jde na vrub analogie k subst. ,,Vad7'', jak o tom bude ještě řeč), ani v MPKV, v LP a v MV.
Ačkoli paleografické zkoumání RK i náš rozbor jeho incipitů řadí dobu opisu do 14. století, a to spíše k jeho konci, je nutno uvést další charakteristické hláskové jevy, dokazující odlišnost (archaičnost) nářečí textu. Není tu sebemenší náznak difthongisace ,,ú-au-ou'' (,,ou'' není v některých východních nářečích ani dnes) nebo ,,ó-uo-ů'' ani ,,ý-aj-ej''.
K těmto povšechným poznatkům se budeme v následujících odstavcích občas vracet, neboť se projevují ve všech zde sledovaných hláskových změnách. Z těch nejstarší je vývoj jerů.