předchozí kapitola
rejstřík
následující kapitola
Soudívá se, že na české půdě zmizely v 10. století. Je však nutno
posunout tento vývoj asi o 100 let (P. Vyskočil, Studia
Palaeoslovenica 1971, ČSAV, Praha, str. 397. Odvolává se též na
F. V. Mareš e). Pro theorii pozdějšího zániku svědčí též pozůstalé
hlásky v obtížných výslovnostních skupinách: Lihota, Kladesko,
Vrbečany. Doklady jsou velmi staré. Dále je tu známý Bohemarius
(1. vyd. J. Truhlář , ČČM 53, 1879, str. 580 nn), kde je psáno:
devadezeti (20), zelata (zlata), se kenihami (s, knihami) we zude
derewenem (v sudě dřevěném). Výklad, že tu jde o vliv němčiny,
se dnes opouští. Je to spíše psaní ,,hyperkorektní'', pramenící
ze snahy o to, aby v každé slabice byla samohláska. Mohou to být
nějaké pazvuky po jerech, ba někdy i jery skutečné.
Také tvrzení, že z každého ,,6,7'' bylo na celém dnešním území ČR
vždy jen ,,e'', pokud jer nezanikl, platí jen pro knižní památky
středočeské, a ještě i to je nejisté. Kmenové osídlení Čech bylo
jistě velmi pestré a dialektologové již dávno zjistili, že se
různí řeč starší a mladší generace, ba i sousedních vesnic. Už
proto nelze nic namítat proti ,,bodrost i'' místo žádané ,,bedrosti''
nebo dokonce ,,bdrosti'' v RK. Tak máme MJ ,,Badry'', kde za ,,7,, je
,,a'' (Profous I). Uznávají se dialektologické vlivy neznámého
původu: Zubatý II, str. 331 hydronym ,,Toplá'' místo ,,Teplá'';
i když tu nejde o jerovou změnu, je to jev analogický.
J. Bělič, Dolská nářečí na Moravě, Praha 1954 uznává (passim)
,,o'' za oba jery: vichor -- vichr. Máme moravské
,,repušiti -- reptati'' za stsl. r7p7štati'', kde je za jer ,,u'', i
když tu lze akceptovat odchylný vývoj při slově expresivním. Z
původního b6br7'' -- bobr jsou názvy řek ,,Bebrava'' i
,,Bobrava''. Jiné příklady u Trávníčka, HM str. 51 nn. V Žalt. Klem.
nacházím ,,vzobecniu (communicabo), vzobojováchu, vzochvěti''.
Afanesov a Brokovskij upozorňují ve svém uvedeném spise o
listinách na březové kůře na transkripci jerů ,,o,e'' bez
zákonitostí, a to od 11. do 15. století (str. 81). Je to odraz
lidové výslovnosti, která je v orálním eposu nejen možná,
ale nutná. Proto ruské ,,so dvora''. F. Mareš , Zprávy
společnosti rukopisné 1937, č. 9-10, str. 11 nalezl pro
jižní Čechy u Hus a: stoblo; Debrné i Dobřece (k ,,debř'', údolí,
původně jerované), u V. Šmilauera, Příručka slovanské
toponomasti ky, Praha 1963, I, str. 35. Zejména u skupiny ,,b-d''
a ,,d-b'' byla značná libovůle: sch. badanj, bělorus, bodňa,
ukra. bodnja, slovinsky bedenj atd. Z Maškovy pozůstalosti znám
doklady: smrtedelen, spravedlen, režený (režný i ržený),
zlomeslený, s ratoraslem, písmenný a písemný, hrdlený, cierkvený,
bezdený, okrsleku, paprsleku, Mešno a Mšeno, ovsený, skelný a
sklenný, jablečko, opateren atd. V ,,Malém staročeském slovníku''
J. Běliče, A. Kamiš e a K. Kučery, Praha 1978 je vedle ,,počest,
gen. počsti, čstně, čstnost a čstný'' též ,,počestný, počestné,
počestně a počestnost'' stejně jako ,,Čestnír'' a ,,Čstmir'' v RK.
Pro jerové změny je stále důležité Havlík ovo pravidlo: liché,
počítáme-li od konce, mizejí bez náhrady, sudé se vokalisují.
Je-li sled jerovaných
slabik přerušen, počítá se znova. Dnes bývá však tento zákon
jinak formulován a spíše se rozlišují jery silné a slabé
(tyto na konci slova nebo po silném jeru). Významným činitelem
byl jistě přízvuk, neboť si nelze představit akcentovaný jer,
který by zmizel bez náhrady. V úvahu přicházela též analogie.
Vžil-li se některý tvar - třeba ,,sněm'', mohl být i lokál ,,sněme''
(RZ), ač bývá žádáno ,,senmě''. Záleželo jistě i na tom, zda slovo
bylo po zániku jeru fonologicky únosné. Zde je třeba uvést
skupinu ,,dsk'' ve slově ,,desky'' v RZ. Přízvuk byl ,,deska'', ale
,,dsku'', plur. ,,d7sky''. Obdobně i slovenské ,,pestrý, déšč, b(e)
(o)drý'' u R. Krajoviče, uv. spis, str. 158 nn. Pro básníka pak
jsou nemálo významné i požadavky eufonie. Vedle slovanské snahy
o to, aby slabiky byly pokud možno otevřené, padaly na váhu i
pěvecké licence: v ruských bylinách je časté ,,věrinyj'' místo
,,věrnyj'' asi jako ,,srdice'' ve Sbyh.
Ostatně i Gebauer ve svém důkladném
i pěkném rozboru jerace (HM I,
str. 156 nn) uvádí mnoho příkladů jerových změn pravidelných i
odchylných od nejstarších dob.
Ale proti RZK bylo vždy postupováno
velmi přísně a každá odchylka byla brána za důkaz podvrženosti.
V nejnovější kritice R (Komárek, Sborník, str. 232 a 234 nn.) se
přihlíží hlavně k
nepravidelnostem po předložkách. Věc si tedy žádá
podrobnějšího rozboru celého jevu.
Všimneme si jen případů, kde mohl ,,padělatel'' pochybit, a
nebereme v úvahu slova nebo sousloví, jejichž stará i nová podoba
je jaksi samozřejmá. Jsou tu dvě možnosti: jery uvnitř slov a
jery na rozhraní slova a předložky
nebo po předponách. Jery
uvnitř slov: črn (10x); ve skloňování správně dvojslabičně; jak
známo, předcházel-li jer před likvidou,
zůstala slabika plnohlasá,
následoval-li, mizel a slovo je proti dnešnímu stavu o slabiku
kratší, ač již ve staré češtině se tyto případy s nesnadnou
výslovností likvidovaly ve prospěch slov víceslabičných. Příklady ,,správné''
jerace: (Čestmir, Čstmir,
Čmir), dřvi, dščevy, drnket, syket,
tluket , blsket, rachet -- jednou
,,rachot'', lsknúti sě, nevzmožno (2x), otjeti, otjíti (bylo-li
,,ot'' vůbec jerováno), rtoma, rozstúpiti sě (9x), ač i tu mohlo
být ,,roz'' původní; sžéci, vzeznieti, zzelenati sě, (není-li
prosté ,,zelenati''); o vývoji slabikotvorných
likvid jednáme zvlášť,
rovněž o případech ,,blsk-blesk'' a
,,bodrost ''. Odchylná jerace: rozepě,
(vše dosud v RK), v RZ ,,seber'' a
možná ,,se bratroma'', je-li předložka;
čítá se -- asi lépe -- se, bratroma (hle). -- Správná jerace u
předložek: (s) snahú , k kapli, s starostami, k knězu, k králu,
s skály, s zemankami, se všech, (lépe se vsiech), se dcerú, se
vsiemi. Některé dativy lze ovšem vyložit i jako pády prosté.
Odchylky: se dřeva, se skály, se svojím, se svú, se zástup em, se
sčítem,se svým. Mnoho takových volností u Gebauera, str. 166 nn.
U předložky ,,k, ke, ku'' bylo žádáno, aby ,,ku'' bylo jen před retnicí
(bpw) a v krajním případě před hrdelnicí. V RK je tedy ,,správně''
k slovóm, k hradu (3x), ke vsiem, ku Praze,
ku potoku, ku próvodu,
ku bráně, ku knězu, ku hradovu (bylo kdysi ,,gr..''). Případy jako
,,k srdcu, k chlumu'' nepočítáme,
neboť jer v ,,k-'', jestliže tu byl,
zanikl v době velmi dávné a z ,,r,
l'' se stalo ihned ,,r,l''. Odchylné
by bylo ,,ke hradu, k spodu, ke druhému, ku sědániu, ku tvrdu''.
Celkem je v RK ,,ku'' desetkrát, jednou na proužku bez pokračování,
takže zůstává mimo statistiku. Z toho by bylo 4x
před retnicí a 3x
před hrdelnicí. Myslím, že se ,,ku'' drželo před hrdelnicí proto,
že také ,,u'' vychází při výslovnosti ze zadní ústní dutiny; pro
jeho zachování před retnicemi
by asi bylo nutno akceptovat původní
tvar ,,kom'', tedy nasalisovaný, jak se domnívá většina lingvistů;
váže se též na stind. ,,kam'' a mělo by adverbiální původ. Proto se
také nevyskytuje jako slovesná předpona. Pozůstatky staré formy
se vidí ve slovech jako ,,kum7'', středočeské ,,kmotr'' s
,,kompater'', kupetrja - kmotra u Srznévského, podle Vasmera i ,,kúdel''
(del6 - svazek nití), dále i ,,kaluž'', kadeř, kudla ,chumel vlasú),
kudrna aj. Manczak se domnívá, že ,,ku'' je původní a že se teprve později
zkrátilo vlivem frekvence, neboť se nejčastěji vyskytovalo ve
spojení ,,k tobě, k nám'' Shevelov, (G. Y., A Prehistory of Slavic,
N. York 1956, str. 446 myslí, že ,,ku'' je odjinud převzato, ale
původ nevysvětluje. F. Kopečný, Studia palaeosloslovenica, Praha
1971, str. 179 hájí mínění, že ,,ku'' stojí proti dodnes žijícímu
,,tu''. S. Rospond, Gramatyka historyczna jezyka polskiego, Varšava
1971, str. 75 praví, že ,,ku''
se zjišťuje hlavně tam, kde následoval
dativ na -u (ku domu). To by platilo i pro RK, neboť z devíti
případů je ,,ku'' v takovém položení sedmkrát, dvakrát jinde,
kdežto ,,k'' a ,,ke'' je 32x
u dativu s ,,u'', ale 38x ve spojeních jiných.
V době RZ a RK byl dativ o-kmenů a jo-kmenů na ,,u'' zakončen vždy,
ale v ostatní stč. literatuře tomu
již tak nebylo. Zajímavé je ještě,
že v Záb. není ,,ku'' ani jednou. Ostatně je ,,ku'' daleko hojnější
na východě než na západě (ač je i v lužičtině, a to zejména před
skupinou souhlásek); v laštině je dosud běžné i ,,ku mně'',
před nosovkami. Ve slovenštině a polštině, v předpokládaných
nářečích na území RK se pravidlo hlásané odpůrci neuplatňuje.
Ostatně nalézáme ,,ku'' i v ,,pravých'' památkách na místech
nenáležitých; je i před vokály,
kde není jisto, zda tam bylo vždy
prothetické ,,w''. Doklady např. u Flajšhanse, Osvěta 26, 1896,
str.894, také u A. Knopa, Spisovná
čeština ve Slezsku v 16. století,
Ostrava 1965, str. 37. V Hus ovi,
v Brn. nauč., v Žalt. Klem., v Otc.
a v Ev. Ol., dále u Flajšhanse, na uv. místě v ČČM 1896 a dokonce
v Komárkovi, HM str. 144 nacházíme m.j. ku stolu, ku třetímu, ku
úmyslu, ku domu, ku ostřie haní, ku obětem, ku ofěře,
ku oné, ku odpočívání, ku ochraně, ku hubenstvu, ku duchovním,
ku opatovi.
Se bratroma v RZ: kdo pojímá obě slova jako předložku se jménem
a považuje ,,se'' - hle za nebásnickou výplň, mohl by se odvolat
na prothesi ,,hbratr'', jež je v stč. doložena (Gebauer I, str 465,
14.století) a měl by tu
podobný jev jako častější ,,se pány'' z pův.
g- nebo h-, jestliže je tu předsunuté ,,h'' (Machek, též Stanislav
I, str. 60). Může tu být jak jer, tak i vložené ,,e'' jako ve Fris.
yl. ,,se nebesa'', se sopirnikem (soupeřem), se zloděj em. Na
,,sebrati'' mám nejstarší doklad z Dal. C 821: ,,na šest set
(dievek) sě jich do Děvína sebra'', obdobně v Chelč. P 52a ,,anť
s něho již seberú koruny slavné''. Chorvatské sabrati, sabiti (sbíti). Odchylné
,,ber'' nebo ,,běř'' místo žádaného ,,beri'' je spíše archaismus než novotvar, neboť
beru - lat. fero, imper. ,,fer''. Proto tu asi ,,ber6''
jako u sloves athematických . Probereme později.
,,Sněmě: Je nutno číst takto, nikoli ke středočeskému ,,snem''. Zde
zůstalo dochováno původní ,,j-'',
viz i polské ,,sejm'', původní s7n-,
stsl. ,,sněmovati''. Proto archaické ,,s7njem''. Změkčení je staré,
viz i Vardas, str. 19. Možný by byl ovšem i ten výklad, že
,,senmě'' by bylo kakofonické a pěvci se pro recitaci nehodilo.
V RZ, mimochodem řečeno, nejsou již žádné jery bezpečně doloženy (ledaže by
byly vyslovovány neslabičně). Je to důkaz, že máme před sebou novější opis.
Mechanickým dosazením jerů bychom
v RZ z deseterců dvanáctislabičný verš, z něhož měl deseterec
vzniknout, nezískali. Vidíme tu však dlouhodobý vývoj, tradici
orální lidové poesie. V lidové řeči ovšem zmizely jery daleko
dříve než ze spisovné, jak zdůraznil např. V. V. Ivanov, st.
gramatika russkogo jazyka, Moskva 1964, str. 179.
Také v listinách
na březové kůře nacházíme již v dokladech ze 12. století ,,zbi''
místo ,,s7bi'' (zbil). ,,Přebytečné'' vokály v RZ se dají vysvětlit ještě jedním
způsobem: jako samohlásky pro noty. Tak čteme místo
,,správného'' staroruského ,,na žrebjate'' ,,na žerebjáaatiii''
v textu pro músické účely (B. A. Uspenskij , Přednášky 7. meziná-
rodního sjezdu slavistů ve Varšavě, str. 124 nn.).
,,V osudie'' v RZ rovněž připouští několikeré vysvětlení. Mohl by
tu být verš nesměrný, devítislabičný, jakých je ve staré češtině
hojně; chybějící slabika by se vyrovnala recitačním tempem. Dalo
by se číst též ,,u vosudie'',
mohla by tu být čtyřslabičná výslovnost
s jeříkem a přípustné by bylo i čtení čtyřslabičné ,,v-o-su-di-e''
jako v Leg. svat. Ducha 14 ,,A si pak sú A-ži-e-né'', tamtéž 16:
,,Pam-fy-li-e'', ale nad tím ,,Frygie'' dvojslabičně.
Často byly vznášeny námitky proti spojení ,,u vsie u Polany'' jako
odchylnému od ,,živé kombinatorní jerové změny'' ,,ve vše''. Předně:
tato předložka je v RK velmi častá, vyskytuje se nejméně na 323
místech, ale podobu ,,ve'' zjišťujeme jen čtyřikrát, a to vždy v
písních, jež považujeme za
mladší. Máme však ,,u Polany, u přieč (2x),
u věk , u boj, u přesilná,
u vrahy, u Pražany''. Podtrháváme doklady
, kdy je čtení ,,u'' podloženo nepochybným rytmem, jinak by se dalo
číst také ,,v''; kdyby byl RK býval jako pravý uznáván, spokojili
by se vydavatelé přepisem ,,v'' a brali tyto případy opět jako
nesměrné verše. Jinak má být ,,u'' jen před nejerovanou retnicí, to
znamená, že z výše podaného výčtu jsou všechny případy ,,správné''.
Odchylky by byly: ,,u vsie'' (několikrát), u hrad, u tvrdý, u
kamenný''. Gebauer (HM I,429) cituje též
,,u mdlobu, u kleivě'', patří
sem i ,,uvnitř'' a ,,uzmouti'' místo žádaného ,,vevnitř'', v7z6 - mo
aj. RK se tu hlásí do východních Čech, kde bylo ,,w'' ještě blíže k
,,u'' než v jiných oblastech. Bude tu třeba ještě přesnějšího
zkoumání isoglos. Kromě toho: nelze vyloučit relikt archetypu RK;
sch. ,,uz''-vz.
Jinak je předložka ,,v'' ve správném jerovém spojení: ,,v třie , v hrad, v
svoje, v dřevo, v tvrdě, v službě, v sčít, ve sně (2x), v
vojsku'' akus. k fem. sing. ,,vojska''), v vysokej.
Ve východních Čechách zjišťujeme kontinuitu nepravidelného vývoje
skupiny ,,v7'' dodnes. Tak Q. Hodura, Nářečí litomyšlské, Litomyšl
1904, str. 9 vzpomíná na lokál ,,Všestarech'' (z ,,u všech''), beu
všeho místo žádaného ,,beze všeho'', ,,vo ušem'' ve všem. Obdobné
volnosti i ve staré ruštině a v stsl. B. A. Rybakov , Russkije
letopisy i autor Slova o polku Igoreve, Moskva 19567, str. 14
cituje dialektické změny ,,v7 - u'' bez ohledu na to, jaké hlásky
následují: u grad, u cerkvi, u veče, u kupe, uzvratisja, u verch,
ustasi , usvjadoša, uzmožno a naopak v7skoreša m. u-, v7spevše
místo uspevše. Vše je z konce 12. století. J. Zubatý, Pastrnkův
sborník, v Praze 1923, str. 90: ,, u veň, u v pražském kostele''.
V srbochorvatštině, kterou je při rozboru RK vždy nutno sledovat,
je proti štokavskému ,,u'' čakavské
,,ve'', viz A. Vaillant , La langue
de Domenko Zlataric, Paříž 1928, I, str. 296 nn. Naopak zase ,,ve
sedmnácti letech'', Pulkava (Výbor, I, 481).
Jako básnickou licenci vysvětluje ,,u vše u Polany'' (t.zv. štěpný
rým) V. Horák, RK, Praha 1912, str. 36.
Tvar ,,rozepě'' by neměl být předmětem námitek. Podle Kopečného,
ESSJ, a jiných autorů nebylo ,,roz'' původně jerováno, stejně jako
,,iz, v7z, raz, bez, ob, ot'', i když tam jery později vnikly.
Přesto uvádíme stč. doklady ,,rozetajil'' - dissolvit, Žalt. Glos.
135b 16 (z části ,,pravý''): Israhel rozepě stany, Ol. Ex. 19, 2.
K případům jako ,,se dřeva'' a vlastně i ,,rozepě'' a ,,seber'':
odchylná vokalisace asi vznikala hojně i tam, kde se stýkala po
vypadnutí jeru znělá souhláska s neznělou. Sem snad i doklady
jako Dal. J 46 (ve třech dnech).
Ostatní správná jerace po předložkách: nade vsie, přese zdi, přese vsie,
z širokú, z země, z zad,
z středa, ze vsiech (7x), ze stienóv, přede
kněze. Odchylně: před kniení, nad vsiu, přes vsie, ze silna.
Celkem jsme napočítali asi 130 případů správné jerace proti 38
odchylkám. Záslužné také je, že ,,Luděk'' se skloňuje ,,Luděka,
Luděku'', nikoli ,,Luďka'', neboť jméno žilo jako kompositum, jež
ještě rozebereme. Tak neb onak nelze říci, že by ,,autor RZK neměl
tušení o Havlík ově pravidle'', jak se tvrdívalo.
Nyní ke zvláštním případům. U ,,bodrost i'' o níž se psalo kdysi
jako o stěžejním problému RK, nevíme jistě, zda tu není skutečně
,,bedrost'', jak četli i vynikající paleografové. K tomu J. L. Píč ,
RK, Praha 1911, str. 63.
Ale podle Kašpar ova přepisu je to opravdu
,,-o-'', které nám podle pozdějších výzkumů vyhovuje dokonce lépe.
O možnosti střídnice ,,o'' hovoří pěkně
i F. Mareš , Pravda, str. 193.
Etymologicky patří slovo ke ,,bdíti'', znělo asi ,,b7dr7''. Ale
jsou i jiné výklady. Cyganěnko ve svém etymologickém slovníku ruštiny (Kijev
1970) uvažuje o přesmyknutí hlásek z ,,dobrý''. Nešťastné ,,o'' by se dalo
odůvodnit i střídáním vokálů jako u dobryj - debryj,
rov7 - rev7 (hrob), kotoryj - koteryj, vteryj - vtoryj,
popel7 - pepel7 , odolati - odelěti, teneto - tenoto, tenato,
nehet - nog7t7, popenec, popanec. Své tu mohla sehrát i snaha
odlišit slovo od ,,bedro'' nebo i dálková asimilace vokálů k ,,-ost''. Ale
máme pádnější důvody. Dnešní význam slova je asi ,,rozšafnost'',
v Lud. však značí ,,bodrost v myslech'' ,,čilost, bdělost'' po mírném
požití kvašeného nápoje. Na novější význam slova mělo vliv
německé ,,bieder'' ( O. Ducháček , O vzájemném vlivu tvaru a významu
slov, Praha 1953, str. 168). Důvody z akcentologie: před
přízvukem, který se posunul dopředu, bývala plnohlasost. Místo
původního nebo očekávaného ,,bdr, bdro'' vzniklo sch. ,,bdar,
bdra, bdro''. Stará oxytona se stávala paroxytony, viz řecké
,,makros''. Patří sem zejména ,,dobrý, modrý, mokrý, pestrý, ostrý,
skorý, sporý''. ,,O'' v ,,bodrý'' by bylo analogické k uvedeným
adjektivům s ,,o'' od původu. Viz k tomu L. Sadnikovou, Slavische
Azentuation, I, Wiesbaden 1959, str. 100 nn. Ke slovu jsou i
přímé doklady. J. Stanislav, I, str. 398: slovenské Bodor ze
Zadunajska, řeka Bodrog, Bodroš (J. Miszewsi, uv. spis str. 41).
Kott uvádí bez přesnější citace (díl V., dodatky) ,,bodruška'',
druh hmyzu, slovesa obodřiti a obodřeti, jméno psa Bodřík, kmen
Bodrců ( výklad ,,Obodrité'' lidé na Odře neuspokojuje, tvoření je
neústrojné). Další materiály u Stanislava, Slovenský juh v
stredoveku II, Martin 1948 ( ,,kněz zálabský'' v RK
1948, str. 59. Nejdůležitější je však osada Obodř ležící v Polabí
(u J. Svobody,
OJ, u jména ,,Obodr'', str. 100). Lokalita je uvedena též v
Svobodových a Šmilauerových dodatcích k Profousovi, str. 626.
,,Bodrý'' je i v MV. Důležité je dále, že ve všech slov. jazycích
je stupeň s ,,o''. Bulharské ,,Obodrja'' přímo odpovídá MJ ,,Obodř''.
,,Bodriti'' je snad ve všech slov. jazycích, i tam, kde se čekají
jiné jerové střídnice. Patrně je ovšem ,,bedro'' a ,,bodrý'' téhož
původu, takže lze i zde vidět kmenostup o)e. Viz též W.
Budziszewskou, Slowianskie slownictvo dotyczace przyrody zywej,
Vroclav, Varšava, Krakov 1965, str. 221 nn. Autorka spojuje
,,bedrník'' jako rostlinu, působící na plodnost, a ,,bedra'' jako
místo této síly. ,,Bodrý'' se možná vyvinulo k označení spíše
vlastností duševních . Zajímavé je dále místo ze Stč. slovníku 9,
str. 178, kde se cituje ,,dura bella te succingunt'' tuhé boje tě
opásávají, t.j. otužují ze Sekv. UkA 10b. Vydavatelé tu vidí
chybu místo ,,obřucují'', t.j. ,,ohrožují''. Text však má
,,bodrzicugi'', t.j. ,,činí bodrým'', nepochybně od ,,bodřicovati''.
,,Obřucovati'' je hapax legomenon.
K plnému pochopení místa by ovšem
byl žádoucí kontext, ale zdá se, že buď písař neporozuměl místu
(ač ovšem ,,bodřicují'' místi ,,obřicují'' by byla chyba dost
nepsychologická), anebo spíše nepochopili text novodobí
vydavatelé. ,,Succingung'' lze těžko vykládat jako ,,ohrožují''.
Desky v RZ místo žádaného ,,dsky''. Bylo již zběžně probráno. Další
doklady jsou např. v MJ Desky, Dešenice, snad i Deštné, U Klareta
je ,,deszka''. V lužičtině deska, polabské déiska, jako OJ u
Stanislava III, str. 136, 12. století. Může to být i jer nebo
snaha o to, aby slabika zůstala plnou; nelze ani vyloučit
výslovnost ,,d-ska'' s nějakým pazvukem. Obdobně se chová základ
,,t7sk'':
tesklivý, teskný - ctklivý, clivý, slovensky ,,cnie se mi'',
ruské menja tošnit stejně jako české ctný, čestný, polské cny,
cnota i česnota; konec, keň z k7n6, Knín, kniha, dokona, dokna.
Sem náleží zřejmě i ,,kněz'', jejž není nutno vysvětlovat z
pragermánského ,,kuninga''.
Jiný příklad: škytati, štkáti, ščekati,
vše ze základu ,,šč6k-''.
,,Blesky - blsky''. V RK je v zásadě ,,blsk'' z jerového základu,
střídání zánikového a plného stupně je provedeno vzorně. Námitka
však zní, že ve stč. bylo ,,blesk'' fulgur, kdežto ,,blsk'' - splendor,
záře. Ale původně to zřejmě nebyl rozdíl. Etymologií je několik:
spojuje se dvěma základy, bhlei-a bli (L. Sadniková a
R. Aitzemüller,
Vergleichendes Wörterbuch der slavischen Sprachen
II, 131), takže ,,blesk'', tak i ,,bl6sk7'' vystupovalo vedle
sebe bez významového rozdílu. Oba kořeny se však zaměňují, ale převládá - i v
češtině -stupeň slabší: blsket, blščánek, blščivý, blščabec.
Jiná etymologie pokládá ,,blesk'' za pouhou variantu k ,,lesk''. I zde je v
RK důsledně zánikový stupěň ,,lskinéše sě'', ne ,,leskniéše''. Ještě jiní
spojují tuto rodinu slov s řeckým ,,stilbó'', svítím -- a také zde se jeví
archaičnost původního významu -- jakékoli světlo. Ale hlavní důvod pro
správnost ,,blsku'' v RK je sémantický.
Slovo je nepochybně ,,tabu'', straší byl asi ,,mln'' (je i v MV), t.j.
něco, co ,,drtí''. Z toho se přešlo k eufemismu jevu ,,svítícího''.
Tato tendence pokračovala i v mladších dobách. Z blesku se stal
,,Boží posel'' a z toho ,,elektrický výboj''.
Přípustný by byl i výklad, že se písař v domnění, že jde
o slabikotvorné ,,l'' dal svést k přepisu ,,blsk''.
Vývoj praslovanské skupiny ,,j6'', jak se zračí v RK, byl často
předmětem kritiky. Vytýkaly se jednak tvary jako ,,imě'' (jméno)
iměti, některé formy slovesa
,,jíti'', jednak i volnost, s níž pěvec
užívá tvarů s náslovným ,,i'' nebo i ,,j'' bez výběru.
Hlubší pohled na věc dokazuje, že toto střídání není libovolné,
ale že se opírá o eufonické požadavky. Viděli jsme již, že se
jazyk RK skupině ,,j+konsonant'' dosti vyhýbá -- a pravopis se zase
varuje užití tří ,,i'' za sebou. Celkem lze rozpoznat tolik:
jestliže před tímto ,,j'' nebo
,,i'' předchází souhláska, bývá zpravidla ,,i''
po samohlásce -- k vyloučení hiátu -- zase
,,j'', nebrání-li tomu výše
popsaný písařský úzus. Sporná místa vypadají takto:
Ide pastucha po šerém jutře Ol.5, 28. Lze číst ,,ide'' i ,,jide'',
aor., neboť je to začátek verše. ,,V skóře voje v řady idú''. Je
nutno interpretovat aorist ,,jidú'', i když bychom čekali ,,iidú''.
Ale předchází ještě jedno ,,i''. Jinde je však ,,IIde (jide) za niem
zástup '' Jar 12, 21 a ,,iidiéše vojska'', Čestm. 17, 6. Dále
,,Hostajnov jej imě'', Jar. 7, 26. Jen toto čtení je správné,
Flajšhansův pokus ,,jejé jmě'' (dokud byl obráncem RK) byl neúspěšný.
,,Kublaj imě vzděchu'', Jar. 8, 29. ,,králi imě vzděchu'',
Jar. 8,30. Opět by byly tři ,,i'', pěvec asi recitoval ,,jimě''.
,,Všech sto jmiéše'' Ol. 5,6. Stejně tak Ol. 5,5. ,,Ňadra rozhalena
jmiéše'', Jar. 8,í. ,,Ten imiéše dceř'', LL 18,12. ,,líce jmiéše''
LL 18,14. ,,I jedinú družu nám iměti'', asi deseterec v Záb. 21,4.
A jedna výjimka z našeho pravidla: ,,ni světi neiměchu'', Jar 9,2.
Přesněji lze charakterizovat ovšem jen ta místa, kde je metrum
nepochybné nebo aspoň velmi pravděpodobné. Uvnitř slov (složeniny
slovesa ,,jíti'') je možný různý výklad a námitky tím padají.
,,Kamének nenadjidech'' v Róži 28,10 je aorist, psaný ,,ii'', jinak
praesenta ,,pójdu, pójdem, pójdi'' ve shodě s naším pravidlem; jím
odůvodníme i
,,podte'', neboť ,,jďť'' bylo k výslovnosti velmi nesnadné,
i když předcházel vokál. Případy zkratek s ,,pře, při'' pomíjíme.
,,Otčík zaide k otcém'', Záb. 20,30 a ,,slunečko nám zaide'' v Jah.
27,8 se dě vyložit jako aorist i jako praesens, v druhém případě
dokonce nedokonavé. Psaní ,,pride'', proti němuž bývaly námitky,
je též v Alx, Bud. 252. K ,,podte'' se vyjádřil M. Hattala, Brus,
str. 251 téměř shodně s námi. Cituje zde doklad z nejstaršího
českého Otčenáše.
Jaký je historický vývoj skupiny ,,j6'' na českém území? Přímo
doložena není ovšem nikde.
Nejlepší výklad jsem našel u Shevelova,
uv. spis, str. 198, 199 a 441 nn. Původní dlouhé a krátké ,,i''
bylo vždy prejotováno; a tím plně souhlasí RK, jak jsme již
viděli. U RZ není jasné, zda máme číst ,,iskati'' nebo ,,jiskati''
(hledati). Krátké ,,i''
potom přešlo v jinou samohlásku, také v ,,6'',
ale pro češtinu zjišťuje autor asi 37% případů zachování staré
plnohlasosti: nejlépe je to vidět v onomastice v dokladech jako
,,Jihlava, Jimramov, Jistebnice'', ale i
jinde: jiný, jistý, jiskra
jikra, jímati. Vývoj byl buď ,,ji-i'' nebo oslabení krátkého ,,i''
v jer. Typy jako ,,jméno'' jsou sekundární, mezičlánek starého a
nového stavu a vznikaly hlavně z útvarů jako ,,pod7j6g7m6'' -- podle
jhem. Tím jsou také vysvětleny tvary v nejstarší češtině jako
,,Izbygněv'' - Zbyhněv
nebo spíše Sbyhněv, o nichž není pochybností.
Podle I. Lehra -- Sp
awinského (Rocznik Slawistyczny 8, 1918,
str. 152 nn) se ,,6'' měnil v plné ,,i'', pokud byl přizvukován.
V RK, jak jsme viděli, může být ,,spirantní'' ,,j'' ve výslovnosti
nepohodlné a neživotné. ,,J'' ostatně odpadlo na celém čs. území,
takže máme ,,méno'' a ,,du'' místo
,,jméno, jdu''. Zkrácení mohlo nastat
po předchozím ,,i'' stejně jako po ,,j''.
Původně bylo na celém českém i
moravském území ,,i''. Tak uznává i
Kopečný, ESSJ str. 80 ,,iz'' jako
předložku a předponu pro východní i
západní dialekty. Je ,,Izbraslav,
jesep'', v Greg. zásadně ,,izbývati, izcěpený,
izpovědati sě, izptati
sě, izdrezaný, izvoliti''. Samotné ,,Iz'' nelze v RK ani jednou
dokázat, ač ovšem je běžné v EJ.
Důsledné přepisování náslovného ,,j'' ve vydáních ,,pravých'' stč.
textů není na místě. Tak třeba v Leg. Prok. 34 ,,Tej vsi imě
Chotún dějí'' je nutno takto transkribovat, chceme-li zachovat
osmislabičný verš. V. Žalt. Witb. je psáno ,,ygme'' (43,26). Je
to ,,jmě, imě'' nebo dokoce ,,ijmě''? V Baw. 2.534 5: ,,Hněv starého
vola stíhá, že maldý nechce nésti giha''. ,,Igmeno'' je psáno v Ev.
Ol. 273b, 272b, v Otc. A,124b ,,úfaje, že odtud vyjide'', v EV.
Víd. Mat. 12,43 ,,když zlý duch vynydesse'', v Alx. V 1159 ,,Tehdy
Alexander wnyda'' (rým ,,vida''), tak i Alx. V 2.140. Může se
uplatňovat i ,,zánik pobočné slabiky'' (Komárek, HM str. 127). ,,J''
tedy buď mizí, nebo se přiklání k předešlé slabice, nebo se k
němu přisune další vokál.
Je nutno mít též na paměti,
že RK patří územně k oblasti, kde byly
již ve středověku dialekty smíšeny. Dodnes nacházíme leckde ,,i''
za ,,j'' a patrně bez ohledu na původ a přízvuk: např. dvojice
ikavec - jíkavec, idu - jdu, ihoch (jihočes.) - jho, ihra - jhra,
hra,ikro - jikro, imal, omel - jmelí, iva - jíva atd. U V. Praska,
Slezská vlastivěda 1,1888, str. 4 ,,dvě hříšné doše ... jidú''.
A. Kellner, Východolašské nářečí I, Brno 1946, str. 92 dochází
k podobným názorům jako my: v hiátovém postavení bývá ,,j'', jinde
nikoli : od izby, ale ku jizbě. Tak asi vznikly také dvojice:
ež - jež, ešče - ješče, iný - jiný, estli - jestli, im - jim.
Jerace v ostatních našich památkách:
Na ,,obtížnějších'' místech má EJ správně ,,ke dňu.pogreba'' (ne
,,pohřbu !''), se mnú, s sobú, ve tmách, v
světlo, v srdce, v svoja,
veň (2x), v stret, v věky, v chrámě, přede dnem, slovesa na ,,vz'',
vzhřievati. Odchylky: počestí, temy, ve mně, v skryti, mene
(místo ,,mne''). Poměr pro Havlík ovo pravidlo je příznivý. Gebauer
ve své práci o EJ (str. 73) cituje další markantní příklady
nepravidelné jerace: den večerajší, leva (lva), s počestí,
počestie, nestatečí (nestačí), aj. Dnes víme,
že tvary jako ,,temy''
a ,,mene'' jsou paleoslovenismy nebo serbismy. A. Vaillant , La
langue de D, Zlataric, Paříž 1928, sv. I, str. 173 uvádí varianty
,,tme, tminah, tmina, tama, tma, taman''.
J. Baudiš, Struktura jazyků indoevropských, Bratislava 1932, str.
126 vidí ve formě ,,mene'' nejstarší a nejsprávnější genitiv
tohoto zájmene (podle ,,tebe'').
Vedle sch. jsou analogické tvary též
v ukrajinštině a v jižních velkoruských nářečích. Jazyk EJ zřejmě
odstraňoval co nejčastěji obtížné souhláskové skupiny.
V PV je odchylně ,,chládeček'' -- možná jerový zbytek, možná vkladné
,,e'' mezi ,,d'' a ,,č'', možná chyba písaře. Viděli jsme již, že první
polovina písně je psána někým jiným a také podle jiných
zákonitostí než druhá, že opis
byl pořízen chvatně anebo že byl text
původně diktován. Správným ,,chládček'' bychom dostali čtyři
desetislabičné verše a jeden osmislabičný a s výrazným ,,frázováním'': Pod
tobú řeka bystrá valie sě / valie sě Vhltava jará / po kraju řeky
Vhltavy čisty / stojie siela chvrastia po chládček mil. Snad jsou
tu staré ,,formule'' z doby posuvného praslovanského přízvuku!
MPKV je bez dokladů, jež by nás zajímaly. Rukopisné ,,prsiyde'' lze
číst jako ,,přjde'' i ,,přijide''. V RK by bylo toto slovo
transkribováno buď ,,prside'', pde (se zkratkou),
prsiide, nebo dokonce prsiyde.
Lib. pror. má správně ,,zevšad, otevšad, v miestě, jmieti'', vlastně
i ,,rozežene'', viz výše. Odchylné je v jiho, ač by bylo možno číst ,,u jiho''; ve
středočeštině by ovšem bylo
,,ve jho''. V dolní lužičtině je
,,jimje'' -- jméno -- i jiné příklady (Shevelov, uv. spis, str 236).
Obdobně v polabštině je i ,,jugo'' vedle ,,igo'', takže není
vyloučeno, že počátek slova ani všude jerován nebyl. Viz též
Shevelov, str. 266. Tak neb onak není jazyk LP totožný se
systémem RZ a RK.
V ŽG nacházíme ,,správné'' v prostředcě, v stvúcosti, před
světlonošem, střese, vzvýší, vzdrnkaju; jazyk tohoto úryvku je
nadmíru čistý.
V MV jsou někdy ,,přebytečné'' vkladné hlásky: čerep - střep,
kečice - kščice, počitáři - počtáři. Totéž je i v ,,pravých''
glosách A: kemin (kmín), ščemel - čmel. Snad jsou skutečné jery
ve slovech ,,lati, žezi, debri''. Správný jerový vývoj i před
likvidami: črnoknižník, črtadlo, črnidlo, črv.
Poučná je i Leg. Prok., kde je sice odchylně ,,v sboží'', ale
,,správně'' ,,čsného, čstnostmi, jmieti, čsnými, u pokoře, jměli,
v slovenském, (s) snahú ''. Převažují tvary náležité, ale jazyk je
to jiný než RK, o EJ nemluvě.
V PP jako památce značně mladší by nemělo smysl analysovat tyto
jevy.
Závěr o jeraci: V zásadě šetřil ,,padělatel'' Havlík ova pravidla
zhruba jako kterýkoli jiný stč. text. Odchylky lze zdůvodnit
poučkami, k nimž věda dospěla ještě dlouho po stanovení uvedeného
zákona.