V našich textech je sledována doba o něco mladší než postupné mizení jerů. Obecně se uznávají dvě: ,,o'', která se v češtině (samozřejmě i v našich textech) změnila zásadně v ,,u'', a ,,e'', z níž bychom měli mít před slabikou s úzkým vokálem ,,ie'', resp. ,,ě'', na konci slova rovněž, kdežto v ostatních polohách ,,a''. Proti tomuto vývoji ovšem -- žádáme-li, aby byl týž na celém území ČR -- mluví mnohé odchylky, zaznamenané i v ,,pravých'' staročeských textech. Bývají vykládány nejčastěji analogií. Kromě toho se uznává za všeobecné i ,,ě'' před ,,k'' ve slovech jako ,,měkký'' a ,,pěkný'' (je i v RK).
Jsou i jiné problémy. Máme třeba ve starých a uznávaných textech jak ,,tisiec'', tak i ,,tisúc'', jsou participia typu ,,trpiec'' a t.zv. pseudoparticipia jako ,,nespiúcí, čiňúcí'' (v našem EJ rovněž), ale i ,,pleňúcí, búřúce'' v RK. O tom bude ještě řeč v našich úvahách o konjugaci. Rozhodně věc souvisí s odchylným časováním v RK i v EJ typu ,,pros-jo, pros-ješi'', ,,prosjonts - prošúc'' atd.
Na Slovensku je vývoj nasalisace velmi pestrý a nepravidelný a zdá se, že ani v tzv. historických zemích tomu jinak nebylo. Průkopnické jsou tu úvahy Trávníčkovy, obsažené např. v autorově spisku ,,K střídnicím za praslovanské e v českém jazyce'', Brno 1923. Pro část našich textů padá v úvahu i zde blízkost východu i sousední polštiny. Zato není v RZK nic, co by přímo upomínalo na slovenštinu, ač jinak se nachází v EV. Víd. a jinde dost ,,slovakismů''. Zájmeno ,,sě, mě, tě'', velmi časté, se jeví v našich textech vždy jen v těchto podobách. Naproti tomu pozorujeme zřetelnou tendenci zachovávat ,,á'' na konci slov a ,,ie'' uprostřed slov, a to spíše v polohách dlouhých. Proti těmto útvarům byly také vznášeny námitky a ,,sieh, siehodlúhý, usvědla, vieza (vázaje), preglédati'' a naopak ,,nebojá sě (je-li čtení správné), strojá, stojá (2x) bylo považováno za znak falsifikace.
Je třeba si ještě uvědomit, že nosovky objevil teprve Vostokov dlouho po nálezu RZK, PV, EJ a MPKV. Dříve se o nich nevědělo a příslušné jevy byly vysvětlovány méně zasvěceně. Ale nelze souhlasit ani s těmi badateli, kteří považují vývoj nosovek -- aspoň v pozdějším stadiu -- za shodný s přehláskou ,,a-ě''. Je totiž známo, že ,,ä'' vzniklá z nasálu znělo jinak než obyčejné ,,a'' před přehláskou. I chronologie je jiná, neboť denasalisace proběhla daleko dříve než změna kvality ,,a''. Pěkně do této zákonitosti zapadá hlavně naše EJ, kde je psáno třeba ,,siea'', t. j. ,,sě'' jako mezistupeň starého nasálu a novějšího stavu. Také v RZ je ,,přehláska'' a-ě neprovedena, ale obě řady ,,ä'' ,,a''ie'' se plně uplatňují třeba v protikladu ,,světě Vyšegradě'', ale ,,po zákonu svatu'', kde je pravidlo odpůrci žádané zcela naplněno. K tomu přistupuje opět nezřetelnost středověkého pravopisu, jenž měl zřejmé potíže s označením tohoto denasalisovaného ,,ä''.
V RZ je ,,správné'' ,,a'' ve slovech ,,svatu'' (2x) a ,,Svatoslav'', chceme-li rukopisné ,,Zutoslav'' takto číst -- ale je to patrně ,,Sutoslav ''. Dlouhé ,,a'' se udrželo na konci slov ,,strojá'' a zájm. ,,jejá'' (gen. od ,,ona''), analogickou odchylkou je patrně ,,trasechu'' u slovesa, jež dodnes jeví v kmenovém vokálu značné nářeční rozdíly: ,,třísl se'' i ,,třásl se''. Užší vokály jsou na místech náležitých po denasalisaci v RZ ve slovech ,,poče, světě, kněžnu, kněžna, jejé, čeledina''. ,,Nesprávné'' ,,é'' je v ,,preglédati''.
Správné formy v RK: masožravý, neščastná, otřásá, pata (2x), pátý, sváza, tah, táhlý, tahú (2x), třas (3x), vaz, vztřas ú sě, nebožátka, řad. Častější je ,,ie'' a ,,ě'' na místech náležitých: búřiecí, desět, děvče, devětikrát , dřiezha, dvadesiet (2x), hle, hovědce, chtiec, jie sě (jal se), imě, kněz, kniení, kněžna (mnohokrát), kniežecí, kněžecký, opět (před jerem), napřeže, osmmescietmý, pěst, pět, pětkrát, přetě, rámě, světej, svícez iti, tieže, těžký , (5x), třie desět, usvěděvši , vězí, vězech, vzě, vzieti (4x), vzjetři, vícestvie (13x), zapřieti (z koř. ,,pren-''), svícez íšě, holedba sě (z holeď-), vpřieci, búřie (3. plur.), šestmezcietmá, sedmmezcietmá, jejie, jejéj, mútě sě (je-li to přechodník), napřeže, rozepě, a dále tvary z nasálních slovesných základů ,,leg, sed''. Odchylné ,,a'': taže, tažechu (3x), visá, stojá, zpátečný, nebojá sě (nejisté). Nikdo z odpůrců neměl námitek proti slovu ,,zhovadilý'', ač je tu -- rigorosně bráno -- rovněž odchylka. ,,Nesprávné'' ie: jeket, pěkný, počechu, přižech, sieh, siehodlúhý, spiechu, škaredý, ulekú sě, usvědla, věza (vázaje), vzech, vzesta, objech, vzechu.
I v ,,pravé'' staročeské literatuře je ve tvarech slovesa ,,jieti - jmouti'' zásadně úzký vokál bez ohledu na skupinu hlásek, která následuje. Stejná tendence se jeví též u ,,pieti, žieti'' (,,ždímati'') a dalších nasalisovaných slovesných základů této skupiny. Domnívám se, že příčinou tohoto jevu je analogie, vzniknuvší z vysoké frekvence tvarů typu ,,viežeš, vieže, viezech''. Z obdobných důvodů je jistě i ,,preglédati''. V EJ je náležité ,,jachu''.
V zásadě je vývoj nosovek v našich textech pravidelný, převážnou většinou se potkáváme s tvary správnými. Z výše podaného výčtu (samozřejmé formy ,,mě, tě, sě'' nezařazujeme a nepočítáme) lze sice ledacos považovat za snadné i pro potenciálního padělatele, ale jinde jsou plně a správně postiženy různé ,,jemnosti'' a ,,svůdnosti'', zejména u sloves ,,leknúti sě, třásti, vázati, vzpřáhnouti'', u adj. ,,svatý'' aj. Skutečný falsátor by se asi dal přemluvit k rusismům jako ,,kňaz'' apod. v domnění, že jde o tvary starší. Ale povšimněme si raději odchylek: ,,Třas echu'' v v RZ může jít na vrub transkripce, neboť v prapůvodním RZ nosovky jistě byly. V dlouhých koncových polohách ,,visá, stojá, strojá, bojá sě'' spatřuji vlivy nářeční. Dodnes přežívají tyto formy na území RK, v některých oblastech českopolského pomezí, ač ovšem i jinde. Viz J. Bělič, Nástin čs. dialektologie, Praha 1972, str. 190. Jsou ovšem i pravidelné tvary: vojsky búřie, sovy nebojie sě. ,,Zhovadilý'' je asi analogické podle ,,hovědce'', jež se v RK též vyskytuje, ,,taže'' patrně podle ,,tah'', ,,zpátečný'' podle ,,pata''. U ,,nesprávného'' ,,ě'' jsou dnešním poznáním vysvětleny tvary jako ,,ulekú sě, pěkný, jeket''. Zajímavější je důsledné ,,sieh'' a ,,siehodlúhý''. Obé je v RK Jar., tedy v textu hodně podbarveném moravismy. Doklady lze čerpat z jihu Čech, ale hojnější jsou na východě: siehl k meči, Brn. nauč. 104. Slovo je přímo doloženo v ,,Malém'' stč. slovníku na str. 447, stejně jako je v něm naopak ,,nebojácí'', str. 168. Mám k disposici jen několik sešitů Stč. slovníku pomalu vycházejícího, ale dokladů je i tak hojně: obsiehajíce, Bibl. Card. gn. 41,26, obsiehujíce Ol., osiehajíce v MIl., obsiehujíce Bibl. Ol. Gn. 41,26 aj., obsiehnúti Příbr. Jam. P., obsiehnu Aug. Strahov D g V 3,246b, obdobně v Rok. Jan B 66 b, v Tkadl. A 5a, v Arch. Č. 21,232. K ostatním odchylkám: u Kotta VII ohledati, ohlédati, ohlednost, dokonce též ohlid. Moravské běžné ,,vzítý'' místo ,,vzatý'', ,,Matka Božie vezúc'' (t. j. vázajíc) uvádí A. Kellner, Universitní přednášky 1946-47. V Ev. Ol. ,,roztřísl'' - dispersit, mnoho příkladů dále u samotného Gebauera I, str. 104. Zde přisíhl, dosíhli, Kott. Dod. I ,,séhá na kostelní vsi'', jihočeské síha, séhá mi v mé platy, valašské obsyhnúť - obsáhnout. U ,,hleděti - hledati'' se zřejmě vyvinul velmi brzy významový protiklad a je také zajímavé, že užší vokál nalézáme takřka důsledně u všech slovanských národů, ba i v jazycích neslovanských (W. Stokes, Urkeltischer Sprachsatz, Göttingen 1894, s.v. ,,glende'': irské ot-gleim - demonstret, něm. glänzen, kelt. glese atd.)
Je tedy možno uzavřít: pokud jsou odchylky, vysvětlují se z pravděpodobných analogií nebo z tendence jazyka hlavně RK klást za původní nasál ,,ie'' uvnitř slova a ,,á'' v závěru slov zejména v polohách dlouhých. Bylo to možné tím, že toto denasalisované ,,a'' bylo kvalitativně jiné než ,,'a'' z přehlásky. Nemohu tedy souhlasit třeba s R. Krajčovičem, jenž říká, že ,,reflex ,,ä'' podlehl před tvrdými ,,t, d, n, r, l, s, z'' depalatalisaci, změnil se na ,,a'', načež splynul po měkké souhlásce v koncové slabice a mezi měkkými souhláskami uvnitř slova s vokálem ,,'a'' a s ním se spolu dále vyvíjel'' (přibližný citát). RZ jsou ryze českou památkou, arci pod mírným vlivem východočeským a moravským, snad se zásahy z Polska a chronologie vývoje nosovek i ostatních hláskových jevů plně souhlasí s dnešními jazykovědnými znalostmi.
Nosovky v EJ skýtají obraz poněkud jiný; ,,a'' je na místech ,,náležitých'' např. ve tvarech typu ,,jachu'', odchylně je ve slovech peňáz (gen. pl.), kňazev, váce, rízy svoja, neviďá, obraťá, věďá, seďa (přechodník), stoja, zgrevaja, imaja (4x přech. přít.) a pristojáciech. ,,E'' je správně položeno: knězi, čaesti (části), Pariseiae (tj Farizeje), vymiete , imě (3x), znamě, rámě, osle, grebě, gen. duše, gen. jejé, svoje duše (gen), je (eos), těžeži, těži sě, otěže (aor.), opěti, ot večeře, vzě, poče. Ani jednou není ,,ě, ie'' na místech nenáležitých, takže rozdíl proti RK je nabíledni.
Námitky, které byly vysloveny proti EJ (Třeska, Prusík ) poukazují hlavně na ,,koincidence'' s Ev. Ostr. a s českými evangeliáři. Tam, kde falsátor čerpal ze stsl. předlohy, užil prý formy staré, tam, kde použil stč. textu, tvaru novějšího. Ale ve skutečnosti tomu tak není. Stačí si povšimnout zvratného ,,sě'', jež je v EJ transkribováno jako ,,ze'' (s háčkem pod samohláskou), jako ,,zea'' a ,,zae''. Totéž platí o ,,mě, tě''; stsl. ,,duše svojeja'', v EJ ,,svoje'' proti ,,chodei'' chodící je v EJ typ ,,seďa'', proti Ostr. ,,obratet'' je v EJ ,,obratiá sě'' atd. Totéž platí o přehlásce ,,a-ě'', kterou odpůrci probírali zároveň. Proti stsl. ,,otvěšta'' je v EJ ,,otvece'' a kromě ,,slyšáchom'' i ,,biéše, činiéše, imějěch, rejéch''. Ve skutečnosti je v EJ tato tendence: z dlouhého ,,e'' na konci slova je častěji ,,á'' (jako strojá, visá, stojá v RZK), je-li ,,e'' krátké, přecházelo v ,,ě'', ač to není pravidlem. Také před úzkou samohláskou bývá ,,ie, ě'' (tvary slovesa ,,tázati se''). Celkem jsem napočítal asi 55 případů, kdy se vývoj nasálů v EJ přiklání ke ,,správné'' staré češtině, proti asi 12 odchylkám. Nenáležité ,,a'' je nejčastěji po ,,j'' a na konci slov ve dlouhých polohách. Pro starou čakavštinu, s níž, jak uvidíme, má RK a hlavně EJ ledacos společného, se uvádí staré denasalisované ,,a'' hlavně po ,,ž, č, š, j''. To zde platí pro ,,j''. (5x), ač je zde i ,,jie'' (jal) čtyřikrát. Archaické ,,váce, Váceslav, svácenina'', známé ze stč. památek, tu má rovněž obdobu (,,váce''). Celkem, jak bylo rovněž již často poukázáno, jeví pravopis EJ v tomto směru značnou podobno st se zlomky Greg., kdysi též podezřelými, posléze však za pravé uznanými.
MV je ještě přesnější než texty zde dosud rozbírané: břiemě, čápě, čeleď, dásně, těžké, tieže, desietník, dobytče, hřez, hřědi, ječmy, kněz, máta, varle, žezi, témě, měsiec, navazač, obřědi (obřady), peniez, sě, posah, praščeď, přáslo, Svantovít, tětiva, vaz, vítěz , bóže, čieše (plur), klešče, lada (plur), nemluvně, (lze číst i ,,nemluvné''), pěst, podvazky, paměť, rukojeť, sádra (?), odchylně: ,,cěta, taže (praes.), úředník, ledvina, Lichoplesy, plesánie''. Ve slově ,,cěta'', 1 doklad -- některé glosy se opakují ve výše uvedených formách na více místech -- je odchylka i v uznané staročeštině. Bylo tedy ve staré češtině ,,ě'' někdy i tam, kde nenásledoval jer nebo ,,k'': tak i ,,ledvina, Lichoplesy''. Poslední označení mythických bytostí je i v glosách MV ,,A'', tedy ,,pravých''. Povšimnutí zaslouží i rozdíl proti RK: ,,sieh - posah''.
ŽG je bez odchylek, řekli bychom, že je to téměř ciceronsky čistá stará čeština: ,,počátek'' (původně následoval ,,7''), tě, sě, střese, kněziém, svatých.
PV: ,,sě'', jinak bez dokladu, MPKV sě, neprose, mě, viece, (v EJ ,,váce''), účastenství (před ,,7''), zobjech, jejie, zajela, (zajala), žádost, početie, tedy bez odchylky, protože ,,zajela'' a ,,zobjech'' je pokládáno za staročesky správné. Lib. pror.: gen. ,,dušě, ščědie, hledě, sě -- bez odchylek, Leg. prok.: žádáše, sě, poče, ale vzachu, vzatému''. Proti ostatním textům je v posledních dvou dokladech příkrý rozdíl. Snad je to náboženský archaismus .
Závěrem lze doporučit tyto korektury nebo doplňky k dosavadním pracím o problémech této kapitoly: ,,ě, ie'' je v některých případech původní -- aspoň na území našich textů -- i před tvrdou souhláskou a širokým vokálem, a to zejména v polohách dlouhých. Staré ,,á'' se tu rovněž drželo, ale hlavně na konci slova, v 3. os. plur. Možná, že tvary typu ,,Václav'' nejsou ani tak kultovní archaismy jako spíše důsledek dlouhé kvantity.