Po nemalém úsilí celých generací lingvistů a filologů bylo zjištěno, že tento jev se dostavil v 11. a 12. století po palatalisovaných souhláskách, nenásledovala-li souhláska tvrdá, a na konci slova vždy. Územně patří tato přehláska do největší části Čech, nikoli však do východních území, kde zůstala namnoze neprovedena. Přesné isoglosy z nejstarších dob ovšem zatím stanovit nelze. V době útoku na R se soudilo, že se přehláska uskutečnila na celém území, a tento názor přežíval do nedávné minulosti. Odchylné tvary na východě se považovaly za později ,,restituované'' analogií podle tvrdých vzorů ženských deklinací aj. Bylo by tedy všude ,,duša - dušě - duše'', ale moravské ,,duša'' znovu uvedeno podle ,,žena''. To znamená, že by se týž hláskový vývoj opakoval čtyřikrát, a to je zcela nepravděpodobné. S obdobnými míněním se setkáváme i jinde, např. při vysvětlování kontrakce -- stahování. Dnes se však učenci vrátili ke starší theorii, že přehláska se v některých krajích vůbec neprovedla (Komárek, HM, str. 53, ale i jiní). Hujerův názor, že v mezisloví platilo pravidlo o následující souhlásce a že tedy bylo ,,dušě je'', ale ,,duša byla'' se nepotvrzuje, a to ani RK a RZ. Pravdou z toho všeho je však to, že ,,a'' bylo odolnější, pokud se opíralo o paralelní paradeigma v deklinaci nebo konjugaci. Někdy docházelo k vyrovnávání: ,,přátelé'' místo ,,přietelé'', jak čteme i v RK (,,nepřátely'').
V RZ je bez přehlásky: búria, vlastovica, rozenia, zmija, Lubuša (několikrát), muža, rozvlajáše, Klenovica (duál), neba, chlemca, otňa (gen. sing.), ale již také ,,klaněchu, dievčie, priletiéše, slyše (aor.), rozmyslechom. Převažují tedy tvary původní hlavně tam, kde působila analogie jiných vzorů. Takový stav nacházíme i v nejstarších listinách. Třeba V. Šmilauer, Úvod do toponomasti ky, Praha 1966, str. 343 uvádí z téhož pramene ,,Iesutboricich'', ale i ,,Moscenica''.
Složitější poměry jsou v RK, o němž se dá celkem říci, že kromě nářečových odchylek je přehláska provedena. Je to vidět zejména v aoristech a imperfektech -- s výjimkou ,,pustiáše'' v Čestm. Jinak je ve starší části RK jednou ,,duša'', ale již důsledně ,,z bojiště, byvšie (fem.), dřevce (3x plur.), duše, junoše, kopie, na krále, Kruvoje, muže, naše, pěvce (nebo pěnce), Slavoj e, slunce, z srdce (2x), tvoje (sing. fem.), vsě (plur. neutra), zemie, hoře (gen.), kněze. Při prvním pohledu překvapuje, že v mladším RK, zejména v Jar., je neúměrně mnoho tvarů nepřehlasovaných. To je však typické pro tento moravský nebo ,,moravisující'' text: božia (3x), búřa (3x), tužšia, bez hnutia, Kublajevica, (2x), naděja, Věstoň a, vsia, meča, tuča . Jako ,,duša'' se tu skloňovala i ,,kapla'', neboť dativ je ,,kaple''. V incipitu ovšem ,,ta kapitule''. Nicméně je i v RK ml. převaha forem novějších: dřevce (6x, plur.), helmice, holubice, hovědce, jedenie, jumoše (5x), kapitule, od kněze (3x), kopie (plur, 4x), krahujce, do kuropěnie, kytice (5x), líce (plur.), z listie, moje, naše, s oře, pitie, dle rozenie, róže, Ruboše, Srpoš e (obé dvakrát), vsie, srdce, vlastice, ješit, zezulice, s koně (7x), Ludiše (3x) a snad ještě další. Pozoruhodná je zejména důslednost ve skloňování jmen typu ,,křesťan'', ale ,,křestěné'', tak i ,,Pražené - Pražan, zeměnín - zeman''. Tato flexe se opakuje v RK na dvaceti místech, a to vždy správně. Výmluvné!
Složitější je situace u sloves. Pravidlo žádá, aby u starších palatálek (č, ž, š, j) byl vývoj ,,a-ě'', tedy ,,slyšal, slyšán'', ale ,,slyšěli, slyšeli'', u palatálek mladších jen ,,ě'', ač analogická vyrovnání se připouštějí. Přesto byla uplatňována námitka proti tvaru ,,leťal'' ve Skřiv. Věc si proto žádá rozboru nebo aspoň výčtu forem ,,správných'' a ,,odchylných''. Správně jsou časována slovesa (hlavně podle vzorů ,,uměti, trpěti, sázěti''): ,,klaněti sě, krváceti (2x), cházievati, obcháze, docházéše, hemžechu, hořechu, huče (2x), hučechu (2x), kácechu, kypiéše, letě (2x), letiéše , leže (aor., 3x), ležéše, mlče (aor., 2x), obiece, obcháze, obracechu, odoleti, opěšalý, otvecechu, pohaně, přecházesta, přetrpěchom, přicházéše, přiletě, proletě, proráže, řiče, rozhořieva sě, rozráže, sáze, zbrocechu, zbrocesta, seděch (2x), sediéch (4x), sipěchu, skácechu, slyšán, slyšeti, smýšlé (praes.), srážechu, neupúščej, uslyše, usvěděvši , uvádiéše, válel, válely, váleti, váleno, válely sě, vece (10x), vele (aor.), viděti, vrace sě, vracechu, vyháně, vycházievasta, vyletě, vyráže, zapolena (3x), zapolesta, zapolechu, záviděchu, vzezvuče. Důležité je ,,slyšán'' a opěšalý''. Jsou ovšem také odchylky: leťal, vzezvučali hlasi, rozhořalé (není-li lepší čtení ,,rozháralé''), srážajevě, pomrzavši, oběcati, tedy výjimky nečetné, z toho 3 v Jar., opět v textu moravisujícím.
Obránci již našli mnoho takových odchylek i v textech ,,pravých'', např. Juda leťal'', Výbor I, Praha 1845, str. 338, překlad bible ze 14. století; v mor. dialektech ,,zaoběcati'' t. j. přislíbiti, Kott V; Gebauer III, 2, str. 259; Leg. Kat. 2796 ,,vleťalo'', v Modl. 160 ,,hleďala'', v Modl. 132 ,,visal'', Štítný, Šach. 3,2 ,,seďal''. Další u Komárka v HM str. 134 z Alx. a z Pass. ,,přišal, došal, nešal'' v Otc. C 199b ,,nestyďal'', ,,leťav i ochromiel'', Bibl. Lit. 2 Rg 44, Stč. slovník 10, str. 362. Dodnes žijí takové formy ve východních Čechách (M. Rindtová - Zemková, Chotěborky, Kostelec nad Orlicí, 1969, str. 54); další doklady u Flajšhanse, ČČM 70, 1896, str. 252; Dal. 104,27 ,,by byl s ním most u přiekop neleťal'' a hned v příštím verši ,,hleďal''. Mnoho těchto případů u Kubína, Lidomluva Čechů kladských, Praha 1913, str. 5-35. ,,Pustiáše'' by mohlo být analogické; obdobný proces uvádí Vaillant - Zlatarič, str. 235 ,,želah, siedijah, plodijah, letijah'' prý podle ,,dělach''.
V EJ je archaičtější stav než v RK, ba i než v RZ v jeho dochovaném opise. Původní formy: slušáše, nosiáše, nechaj, chodiáchu, duša moja, s neba, slyšachom, znamenia, večeria, jasno, v svoja, poselnica, učách, scházáchu sě'', ale již také ,,vece, biéše, dle'' (z ,,dělja''?), Pariseji, činiéše, otvece, zjeveno, imějech, u uglé, rejéch, s nebe; psaní ,,do koncae'' pěkně ukazuje průběh přehlásky.
Jak bylo již dávno zjištěno, je tvářnost EJ v tomto směru podobná jako Greg. zl. Zato není pravda, že by tvary verbálně shodné se stsl. jevily stav starší, kdežto místa podobná stč. evangeliářům stav mladší, jak vytýkal Prusík a Třeska. Viz třeba ,,otvěšta'' proti ,,otvece''. Vliv paradeigmat se tu opět uplatňuje (večeria, poselnica, duša moja aj.). Přepis ,,baeti sě'', t. j. ,,bojati'' je ukázkou spojených hláskoslovných změn - kontrakce i přehlásky.
V PV je nářeční ,,chvrastia, lecial'', kdežto v MPKV je stav téměr novočeský, blízký ,,pravé staročeské'' literatuře: vyjevi, najvyššie (fem. sing.), rostiéše, moje (fem. 3x), róže, jdúcie. V MV vidíme obdobné poměry jako v MPKV, a protože příkladů by bylo příliš mnoho, upouštím od výpočtu. Přehláska je provedena uvnitř slov (jeseň) i v koncovkách různých vzorů: báje, dvořenín, kuřie noha, obúzce, meče (gen. sing.), ščevel atd. Totéž je možno říci o LP: Lubuše, pirvomládce, vládce, nemóžéše, křesťanóm. Taktéž v ŽG: nepřátel (2x), duše moje. Tento starý náboženský text dává za pravdu Gebauerovi a Komárkovi proti Trávníčkovi: podle obou je ,,nepřátel'' správné, neboť ,,t'' je tvrdé, i když následovala samohláska úzká. Analogicky též gen. ,,nepřietel'', zde mělo asi vliv slovo ,,přietel''. V Leg. Prok. není nářečních nebo archaisačních odchylek. Zato v PP se uchovalo krajové ,,a'': ,,obderžal, hleďal, vyslyšav, slyšal'', a to trochu upomíná na RK, ovšem bez důslednosti tohoto našeho nejdůležitějšího a nejrozsáhlejšího zlomku: viz v PP ,,měščaníné'' měšťané. Z výše pověděného vyplývá opět naprostá rozdílnost všech námi rozbíraných textů, jak tomu bylo a bude i v ostatních kapitolách.