Tento jev se liší od předchozího tím, že se tu neuplatňuje vliv následující hláskové skupiny. ,,U'' se po měkkých souhláskách měnilo v ,,i'', a to hlavně ve 14. století a takřka výlučně jen v nářečí, které obrysově nazýváme ,,středočeským''. ,,Vývoj'' (str. 59 uvádí postup: ,,zem'u - zemi''). ,,U'' by tedy bylo měkké, neboť se vyslovovalo vlastně jako ,,ü'' nebo ,,iu''. V RK je psáno ,,zemiu, krviú, a toho je třeba si všimnout též s ohledem na níže probíraný problém t. zv. ,,jotace'' v RK, ve skutečnosti spíše ,,palatalisace'' historické a ,,měkkostní'' (párové) korelace konsonantů.
Doklady na ,,iu'' jsou v stč. textech obsaženy již v dokladech ze 12. století. Proč byl ve východních Čechách, ve Slezsku a na Moravě jiný vývoj, vykládá se různě. Komárek (HM, str. 101) mluví jen o ,,silné analogii tvrdých vzorů'', starší gramatiky operovaly opět tvrzením, že ,,u'' je tu ,,opětovně uvedeno'', ač se přehláska provedla - podle starých odpůrců R - i zde. Opět se potkáváme s neblahým dědictvím protirukopisného boje! Kromě toho není ,,u'' jen v koncovkách, neboť ,,východní'' jsou i slova jako ,,břuch, kožuch, čúti, Jura''.
Ve skutečnosti byl rozdíl západní a východní skupiny nářečí na půdě dnešní ČR zhruba ten: v Čechách, zejména středních, polosouhláskové ,,i'', tedy ,,dusia'', dusiu'', na území RK však ,,spirantní'' ,,j'', vedoucí k výraznější palatisaci, ale zároveň k přesnějšímu rozdělení slabik ,,dusja, dusju'', z toho ,,dušu'', na západě však přehlasované ,,duši''. Proto je asi nejlépe přepisovat t rukopisné ,,krviú, zemiu'' v RK jako ,,krvjú, zemju''. Míst ,,s, š'' a ,,ni, nj, ň'' mohly být ovšem i souhlásky jiné. A ještě máme jeden důkaz, že se ono ,,i'' na východě neuplatňovalo : z hláskových změn ,,klúč - klóč, břuch - břóšek, kožuch - kožóšek'' atd. ,,Ú'' tedy přešlo v hanáckém dialektu přímo v ó bez nějaké účasti ,,iu, i''.
V RZ je pochopitelně jen ,,u''. To převládá i v RK tak mohutnou většinou, že od výčtu upouštíme. Jen typy: ,,sletují sě, dušu, králu, cuzí, jejú'' (duál). Jsou tu některé výjimky: k slunci, Záb. 22, 4, ale na místě ,,u'' je stará rasura. Je to jediný případ ve starší části RK. V mladší je odchylek více: ,,mčí'' (t.j. mečů, duál), pod ocelí, vok. Sbyhoni. Jednou je v RK radováno a ,,klidno'' opravováno na ,,kludno''. Jsou tu i slova ,,malitký, bělitký, zmilitek '', kde mohlo být původní palatální ,,l''', ovšem analogické (při skupině ,,lu''). Viz o tom J. Stiebera, Swiat jezykowy Slowian, Varšava 1974, str. 162 a 241. Také ,,Vývoj'' cituje na str. 59 ,,plica, líbit se, klič'' v některých nářečích. ,,L'' se tedy chovalo v RK částečně jinak než ostatní souhlásky v tomto postavení.
V EJ je stav shodný s RZ, jak je samozřejmé; zda věci byly nezvratně jisté i v době Hankově, nebudeme posuzovat. V PV čteme ,,cuziem, po kraju, čuje, túžu''. Třikrát je psáno ,,iu'', ale při svérázné grafice tohoto textu se z toho sotva dají činit jisté závěry. V MPKV máme: ,,steniu, pomniu, dirbiu, myslú, přieznú, vólú'', bez odchylky. přepsali jsme podle Mus. sign, 1A b5, tedy 3x s ,,jotací'', jednou bez ní. Neslýchané je počínání Flajšhansovo, který ve svém vydání RZK z roku 1930 přepisuje ,,mysliú, voliú'', ač to v originále není. Po ,,l''' nebo ,,lj'' zmizelo v češtině - aspoň v písemných materiálech - ,,i'' v dobách velmi starých. Leg. Prok. je bez dokladu, Ž. glos. správně ,,nepoložu, podnožú, vzdirnkaju'', v MV rovněž přehláska neprovedena. I zde se omezíme na ukázky: ,,biřuc, blažu, ceďu, ješutný, jun, junošě, jutro, kluka, lúbí, luby, luticě, lútý, matuřejú...'' a mnoho dalších. PP skýtá smíšený obraz a sledovaným jevem se příliš neliší od nářečí minulého století. Je tu ,,vesnicu'', ale ,,zdí'', Lubicu i Lubici, čepicu, ale čeledí, přikazujíce, rokujíce, k rozeznání. Analogie vzoru ,,žena'' nepochybně působila. ,,Lubice'' je buď přepis ze staršího originálu nebo archaický topografický termín.