Slovanský infinitiv se tvořil od nepaměti sufixem -ti (ci), jež se asi od 14. století (v hovorové řeči patrně dříve) zkrátila na ,,-t'' nebo ,,ť'' aj. RZ je ovšem velmi rigorosní, neboť podržuje ,,ti'' i na úkor pravidelnosti verše (,,Nechvalno nám v Němciech iskati pravdu''). Celkem jsem napočítal v RZK na 70 správných infinitivů. Jednou čteme v Záb. ,,neupúščej búřit'', ale ,,t'' je škrabáno, takže se doporučuje konjektura ,,búřie'' (participium). V Kyt. je ,,je sě kyticu lovit''. To je snad skutečně zkrácený inf., text je proti Záb. aj. daleko mladší.
Supinum na ,,-t'' se zachovává ještě přísněji. Stávalo po slovesech pohybu, ač v Záb. 24, 29 nn. je řídící sloveso dokonce vypuštěno! Nacházíme (jen v RK) ,,dat (2x), pohřebat, vícez it, vyhubit, poznat''. Ve starší vrstvě RK je 7 dokladů, v mladší jeden. Substantivisace typu ,,ze spatu'' v našich textech nedoložena.
Futurum exactum ,,budu chválil'' je v EJ, jde o formu zvlášť častou v sch., ač ji známe i ze stč.
Perifrastické výrazy jako ,,jsem nesa'' se v našich textech neobjevují.