předchozí kapitola rejstřík následující kapitola

  
10.5 Sufixy z doby historické

Tuto skupinu ovšem nelze co do chronologie oddělovat od předešlých úvah příliš ostře. Afixy  -- hlavně sufixy -- jež zde budeme rozbírat, sahají opět do dob velmi dávných. Rozhoduje jejich ,,plodnost'', tedy schopnost tvořit od základů již známých slova nová. Některé z těchto formantů jsou živé i dnes.

Sufixy s ,,n-, l-, v-, t-'' se vyskytují převážně v adjektivech a soudí se, že jsou původu participiálního,  neboť přechodníky  a příčestí se od nich tvoří rovněž. Formant ,,n-'' je velmi archaický a snad se vyskytoval i v jazycích neindoevropských (Holub - Kopečný, ES, str. 468).

Stejně jako u jiných sufixů se může i zde projevovat t.zv. ,,perintegrace''  nebo i ,,absorbce''. První jev značí, že se ztrácí původní povědomí o skladbě slova. Tak třeba ,,vratný'' z RK dělíme mechanicky na ,,vrat-ný'', ač bychom měli spíše rozkládat ,,vra-t-ný''. Absorbce pak vzniká tehdy, jestliže se spojí dva různorodé sufixy a utvoří nový, který je vlastně nenáležitý, neboť ke svému základu nepatří, je připojen analogií.  Tak třeba latinské ,,Romanus'' k ,,Roma'' je ,,správné'', ale ,,Pompeianus'' k ,,Pompeius'' (přívrženec Pompeiův) je absorbováno k o-kmenu.  V RK je ,,krutost, tvrdost, milost'' k původním o-kmenovým adjektivům, ale v nové češtině nacházíme i ,,všednost'' a dokonce ,,nápaditost'' ke slovům ,,všední'' a ,,nápaditý'', z nichž toto druhé má další analogický  sufix ,,itý''. Tato absorbce je v našich textech velmi vzácná, takže získáváme další pádný důkaz pravosti našich textů.

Sufix ,,ný''/n7( je v RZK a v přidružených skladbách nejčastější a je zastoupen asi ve 150 případech. Převážně jde o sufix jednoduchý, přiřazovaný přímo k základu. Máme typ ,,rosný'';  kdysi považováno slovo za ,,nedoložené'', což je názor mylný, nehledě k tomu, že nevíme, jak by se mělo k subst. ,,rosa'' utvořit adjektivum jinak; složené ,,ný'' je v RK ,,vojivný , drzostný,  žalostný '', v MV ,,blekotný a ložesný''. V tomto slovníku  je sufixu ,,n7'' využíváno též v subst. nebo ve zpodstatnělých adjektivech: březen, řújen. leden, smutna, čtena. Mimochodem: v RZK je asi 80 adjektiv s příponou ,,ý'' rovnou u základu, tedy zřejmě nejstarší adjektiva. Typ je ,,zlatý'' a ,,ostrý'', z nichž ve druhém případě jde o sufix napojený na rozšířený kořen.

O tom, zda byl sufix ,,ný'' aktivní nebo pasivní, nelze zatím rozhodnout. Zdá se však, že byl povahou spíše ,,subjektivní'' než ,,objektivní'' a že nepůsobil hlubší akční (nebo ,,relační'') vztahy, že tedy složil spíše jako moment charakterisační nebo zdobný než dějový.

Podle A. Erharta, Studien zurx ie. Morphologie, Brno 1970, str. 77 nn. byl sufixem ,,ný'' původně tvořen jakýsi primární ,,komparativ''  k označení trvalé vlastnosti. M. Weingart (Rukověť I, str. 187 upozornil, že útvary jako ,,mohutný, slovutný'', ale i ,,běhutý, smrdutý, tekutý, stojatý'' jsou od původních participií,  protože od sloves asi nebyla původně tvořena adjektiva sufixem ,,ný'', který formoval spíše nová jména. Takový stav je i v RZK a v MV, ač ovšem někdy nevíme, zda původní základ byl verbální nebo jmenný, např. u adj. ,,mocný''. Napočítal jsem převážnou většinu typu ,,medný'' proti útvarům jako ,,přievuzný''. Proto také nyní chápeme, proč je v RK Jar. ,,mohúcí'',  vykládané jako rusismus bez ohledu na naše běžné ,,všemohúcí'',  a ne ,,mohutný''. Není tu ani ,,běžný, řečný, búřný'' (jen búřúcí a búřiecí), slovutný, pádný, plavný, tažný, tržný aj., která jsou patrně postverbální. Protože i složené sufixy jsou v našich textech vzácné, uvaroval se ,,padělatel'' i typu ,,slunečný, toužebný, životný, vražedný, utrhačný, živelný, stavební'' aj., je tu ,,bolný '', ne ,,bolestný, bolavý'', je tu ,,hlasný'', ne hlasitý; máme ,,hromný'',  ne ,,hromový'', které je tvořeno sufixovou absorpcí,  je tu ,,trudný'' a ne třeba ,,trudnatý'', proti novějšímu ,,chvalitebný'' stojí ,,chvalný, nechvalný'', vedle ,,udatný'' je též ,,udatý'' s významem jiným, máme ,,strebropěný'', nikoli ,,pěnivý''. Nejsou tu ani útvary na ,,ičný, etný, otný, ilný, ocný''. Odkazujeme např. na S. Rosponda, Gramatyka historyczna jezyka polskiego, Varšava 1971, str. 216 nn.

Historický sufix na ,,l-'' není v našich textech příliš častý. Máme tu ,,zhovadilý, teplý, vřelý, světlo, dielo, peklo, opěšalý,  rozhořalý, přišlec, sprahlý, táhlý, umdlý , urostlý, vysokorostlý''. Pocházejí z participií  minulých činných, a proto označují trvalý stav, sahající z minulosti do přítomnosti. Zdánlivou výjimkou je ,,vřelý'' a ,,teplý'', ale tu jde o prolitou krev, která proudila ,,vřící'' v žilách jinochových a podržuje i po smrti svou teplotu. Proto nemáme nikde ,,stkvělý'', ale jen ,,stvúcí'', neboť jde o současnou krásu těla nebo oděvu. Není typ ,,lesklý, vleklý, dbalý, znalý, bdělý, stálý, neurvalý, uznalý, dokonalý'' -- slova různého původu i skladby, ale vesměs výtvory novější.

Adjektivný sufix ,,vý'' přichází hlavně ve formách ,,ivý, avý'', ale mohl se připojovat i ke jménům různých typů. Námitky byly vyslovovány proti slovu ,,vojivný '', které snad patří k základu ,,vojiti'', snad ,,pronásledovat'', slovesu, které snad není doloženo. Jinak nacházíme: zlobivý, drážlivý,  hrabivý,  strašivý, všestrašivý, zeřivý , lživý, žalostivý , radostivý, hadlivý, dravý, nepronikavý; kopřiva (z původního ,,krop6-''); snad i ,,Vltava, Otava''; dščevý, dubový, hotový, slonový. Sufix ,,ový'' patřil k u-kmen ům, a proto je i zde důslednost: ledovitý aj. Analogické  by bylo jen ,,dubový''. V ostatních dokladech se jeví důsledné ,,ivý'' ke slovesům na ,,iti'' a k i-kmenům, ,,dravý'' je k ,,dráti''.  Výjimkou ještě je ,,žhavý'', které je podle Machka k ,,žahati'', k základu ,,góg''. Pozoruhodné jsou vložky ,,-l-'' ve slovech ,,hadlivý, strašlivý'' -- ale je i ,,strašivý'' - ,,drážlivý''.  Snad je tu skryto participium  minulé činné: řeč jde o někom, kdo má strach a projevuje to i navenek. Proto značilo ,,strašlivý'' ve staré češtině též ,,ustrašený''. Paralely  jsou v sch. Jazyk R je opět důsledný, absorpční  ,,kriklavý'' nebo ,,bolavý'' nenacházíme. Další vazba: protože u-kmen y ustupují v R trochu do pozadí, je i sufix ,,ový'' velmi vzácný.

O sufixech ,,atý, itý'' lze psát obdobně. Adjektiva jako ,,vousatý, skladitý, rohatý, běžitý, náležitý, nápaditý'' jsou novější, tvořená analogicky  (Zubatý I, 1, str. 53) a v R se nevyskytují. ,,Správné'' je v našich textech ,,udatý, hbitý'' (k i-kmenu geb6 - ogeb6), rozložitý. Odchylně je tvořeno ,,skalnatý'', pokud nebylo i subst. ,,skalna'', čekali bychom ,,skalní, skalný, skalský''. K u-kmen ům -- viz výše -- je ,,ledovitý, domovitý''. Zubatý na uvedeném místě připomíná, že původní participium  bylo ,,prosit7'', ne ,,prošen''. U adj. ,,bělitký'' počítáme s pův. i-kmenem ,,běl6'', ,,malitký'' snad patří ke slovesu ,,maliti'', jež je v MV. ,,Bohatý'' je ke starému ,,bhaga'' - bohatství, nikoli k ,,bóh''. Odchylně je tvořen ,,křídlatec'' v MV, ale u částí těla je ,,atý'' dnes velice časté: nosatý, bradatý, vousatý, hlavatý, ramenatý, nohatý - správně i analogicky.  Nové útvary, zcela cizí jazyku R a v něm arci chybějící, jsou třeba ,,kamenitý, dřevitý, lesnatý'' (jen ,,lesní, lesný, leský''), věkovitý (jen ,,věkožízný, věčný''), sukovitý, masitý, písčitý (zlatopieský!), není ,,lidnatý'', ale ,,ludný'' atd.

Base  ,,teno'', podle Zubatého, uv. článek 55 též v litev., je z ,,t7n7'', velmi starobylá. Zubatý uvádí ,,dat6n7'' - dandus, gerundivum , a doložené ,,byt6n7'' = bytný. Zde nalézáme oporu pro ,,pravdozvěst en'' z RZ, t. j. ,,schopný dávat právo'', opět s významem schopnosti jako u gerundiv; je i ,,směrodatný''. V RZK ještě ,,udatný, statný'', mimo R též ,,nezvěst ný, obojetný, nutný, vydatný, bitný''. Základy ,,dat'' a ,,zvěst '', oba v RZK, jsou zřejmě prastaré.

Stojí za to porovnat ústrojnost tvoření slov  v R a v ,,pravé'' stč. literatuře podle slovníku, jejž máme zatím k disposici. K liteře ,,N'' je množství hybridních útvarů, jejichž život byl nadmíru krátký, živý jazyk je odmítl: ,,nahánitel, náhrbovatý, nákadeřavý'' (v RK ,,skadeřen''!), ,,nalezitel, návrhovatý, nemužatý, nepracovitý, nebujavý, nedobrotivý, nehněvivý, nejedovatý, nejmenovitý, neklučovina, nekřiklavý, nemohovitý, nepřestanlivý, nesrdnatý, nesrstnatý'' a podivná adj. z ještě podivnějších příčestí jako ,,nehnujúcí, nemohujúcí, nerušujúcí''. Ale doloženo je i ,,nebolný , nechvalný''. Poměr odchylek k útvarům ,,správným'' v našich textech se zhruba shoduje s poměry ve stsl., odkud uvádíme namátkou výběr ze slov, jež mají vztah k tomu, co jsme výše odvodili. Tak jsou zde adj. ke slovesům s kmenem na -a: krasav7, veličav7; ke slovesům na ,,iti, ěti;'' a k i-kmenům: bogonosiv7, bezmilostiv7; je tu ,,blagodat6n7, ovšem i ,,bogat7'', je tu ,,vist6no'' - viditelně, bylo jistě i ,,visti'' - viděti. Dále ,,gněv6liv7'' jako ,,drážlivý,  zlobivý'', grom6n7'' - hromný,  domovit7 - domovitý, drzostný  má obdobu v Bes., ,,zlatonosiv7'' se podobá ,,zlatonosné Otavě'' z RZ. Výjimky jsou nečetné, třeba ,,plodovit7, nerazumiv7, kosmat7, ale je tu i ,,krilat7'' jako ,,křídlatec'' v MV atd.

U jmen činitelských, která vyjadřují převážně dějovost, zaměstnání, živnost, zkrátka činnost, která proti nové češtině mohla být i přechodného rázu, zjistil Rospond pro starou polštinu přes 50 sufixů, většinou vyhynulých. Většina těchto výrazů je tvořena postverbálně, ale pravidlem to není. Dnes se tvoří těmito sufixy další jména, ale dosti stereotypně. V RZK je malá příležitost k užití takových jmen, ač jsou zde ovšem také (vyprostitel), v MV byly k tomu poměry příznivější, ale slovník je přece jen velmi nerozsáhlý. Tím více překvapuje, že jsme i z této nepatrné base těžíme na 40 činitelských sufixů, k nimž počítáme i samostatné 6, 7. Tak máme: na 7: posel, súsěd, prorok, děvosnub, zběh, Sytivrat'' a všechna OJ na -bor, slav7. Na ,,yka'' - vladyka. Na ,,na'' kněžna (podle naší etymologie). Na ,,ez'': vítěz, kněz (jako ,,robotěz'' aj.), na ,,j'': čaroděj, zloděj a vlastně i ,,ostřiež, súpeř'' na ,,-a'': posleda, prorada (?) sluga, vojevoda, neposeda, nestyda. Na ,,-ač'': kývač, hadač, navazač, vstavač. Na ,,in'': Gospodin. Na ,,ář'' (snad posle latinského ,,arius'', ale převzetí je staré, již ve stsl.): hvězdář, cebulář, knihař, kramář, krčmář, knihař, lékař, mýtař, pekař, veslař, počtář, ščepař. Na ,,-ec'': jezdec, lovec, pěnec, pěvec, Vlaslavobojec, bitec, borec, bodec, družec, hudec, letopisec, přišlec psanec (?), mravenec. Mladší -- podle Rosponda -- je sufix ,,cě'', ač je žádán pro RK - ,,Vlaslavobojcě''. Na ,,-ník'' kúzelník, ukrutník (t. j. ,,latro''), knižník, črnoknižník, desietník (decurio), komorník, korábník, liceměrník, lúpežník, paličník, pícník, plameník, pleník, poskočník, řečník. Na -tel: nepřietel, přietel, zákona datel. Na -tucha: pastucha. Na týř: pastýř. Na oš: OJ Ruboš, Srpoš (?). Na -osta: starosta. Na -oň: Věstoň, Výhoň, Sbyhoň. Na -en: vojen. Na ,,ka'': bračka - vykládáme jako domácí od ,,břěcěti - vřískati''. Na -itek: zmilitek. Na -itka: zmilitka. Na -kyni: věščkyni. Na -eník: učeník. Na -ná, t. j. ,,naja'' - dverná. Na -nica: poselnica. Na -itel: vyprostitel, bydlitel, ručitel. Na ,,janin'': dvořenín, ohniščenín. Na -(a)taj: vozataj, hranostaj (?). Na -ús: morús. Na -ýl: motýl. Na -ín: Múřín. Na -cě: obúzcě, ptakopravcě, strójcě. Na -kana: pěnkava. Na -icě: pijavicě, vlchvicě. Na -enec: robenec. Na -ak: skoták. Na 7k: šetek. Na ,,novec'' - třenovec. Na -éř: vějéř, snad jediné cizí, jak se obyčejně tvrdí, ale snad lze uvážit domácí původ k ,,vieti - vanouti''. Na -ok: živok. Rozumí se, že mnohých z těchto sufixů bylo používáno i pro jména nečinitelská.

U jmen vlastností jsou dnes takřka monopolní sufixy na ,,ost, est''. Ve starém jazyce, a tedy také v našich textech, bylo i zde více více rozmanitých přípon. Tak např. na -va: bitva, t. j. bojovnost. Na -ota: lichota, lepota, jarota, hustota. Není novější, více konkretisované ,,holota'' nebo ,,nečistota''. Na -stvo: bohotstvo, vražstvo, udatstvo. Na -a: krása, snaha, viera, zloba, křeha, potupa (pomlouvačnost), vloha, vóle. Na 6, 7: obih, strach, um, věhlas, sram, svět (světlo) a ,,svěť'' (rozvaha, ač lze vyložit i jako ,,rada, porada''). Na ,,enstvie'': udatenstvie. Na -ie: bezeslavie, blahodobie, blahorodie, milosrdie, nečestie, nevhodie, věděnie. Na -stvie: člověčstvie, na 6: ješuť, léň, zeř, žizň. A ovšem také na -ost: bodrost, bujarost, chrabrost, krutost, mrzkost, prudkost, tvrdost, krastavost, múdrost, milost, dóstojnost, žádost, laskavost. Sem i adj. drzostný a žalostný. Sufixy cizí zcela chybějí, pozoruhodný je i výběr slov, jež se vztahují vždy k velmi konkrétním představám, nikoli k abstraktní ethické sféře. O tom blíže v sémantice.

Sufix ,,ost'' u sloves je druhotný. Původně se ho užívalo hlavně při adjektivech (typ ,,tvrdost'') jednoduchých, později složených (třeba ,,krastavost'' jak výše uvádíme). Nejmladší jsou subst. na -ost u participií: vědomost, trpělivost, nedbalost. O tom A. V. Majboroda, Potebňův sborník, Charkov 1962, str. 200 nn. Z výše uvedeného výčtu z našich textů je zřejmé, že i tato skrytá zákonitost je plně zachována. V ŽG ,,stvúcost'' je z mála výjimek, čekali bychom ,,stvúcest''.

U deminutiv (augmentativ ?!), kterých není mnoho, se v R vyskytly některé výrazy odchylně tvořené proti normalisované staré češtině, případně byly vyslovovány pochybnosti o náležitosti jejich významů. Tak prý značilo spojení ,,kyprá zemica'' spíše ,,rychlé panstvíčko'', proti ,,vlastice, ložice, srdice'' bylo žádáno ,,vlastce, srdce, ložce'', dále prohlašován výraz ,,lubicě'' za nenáležitý, mělo být ,,libička'', posléze - a to bylo zvlášť zdůrazňováno hlavně Flajšhansem je ,,podchlád(e)ček'' v RK pravé ,,monstrum'', které mělo každému filologu již stačit k důkazu padělanosti. Za novodobé bylo považováno i ,,děvče'', vytýkán i ,,ruměnec''. Komárek ve Sborníku tyto Flajšhansovy výpady dílem vůbec odmítl, dílem oslabil. Nesouhlasím však s K-ovým výkladem slova ,,pochládček'' jako hypostase předložkového výrazu ,,po chladnu''. Sufix ,,po'' je tu oslabující, stejně jako v ostatních slovanských jazycích kromě bulharštiny, kde je ,,zveličující''. Celá věc si ovšem žádá podrobnější analysy.

Zásada pro RZK i ostatní texty, hlavně MV, je tato: sufix ,,ec'' a ,,ice'' se vůbec neuplatňuje jako deminutivní s výjimkou snad jen u ,,holúbce'' - holoubka, patrně ,,chyžice'', dále ovšem ,,srdce'' a ,,slunce'', kde se dávno přestalo cítit nějaké zdrobnění. Deminutiva v RZK i v MV jsou tvořena konsonanty ,,k'' a ,,č'', případně spojením obou. Všechny sufixy spadající do této oblasti nebyly ve starém jazyce (a nejsou ani dnes) cítěny jako zdrobňující. Sufix -ec jako činitelský jsme probrali; měl ještě jiné funkce. Podle N. M. Šanského, Očerki po russkomu slovoobrazovaniju, Moskva 1968, str. 234 bylo jeho nejstarší uplatnění dvojí: činitelské a potom pro větší zřetelnost za původní ,,7'' u slov jako ,,mládec, stařec, slepec, hlupec''. Dokonce ani tato substantiva nejsou v R zastoupena, a snad proto máme ,,staří, mladí'' v Jar. Obdobně se má věc pro nejstarší vrstvu RK i při jménech ,,činitelských''. Je tu ,,Záboj'' jako staroruské ,,zveroboj''. Podle V. M. Istrina, Hamartolos, byl tento sufix velmi plodný. Autor spisu uvádí na str. XXVII, že ho překladatelé náboženských textů běžně užívali za starořecký sufix ,,tés''.

V našich textech je -- vedle jmen činitelských -- sufix ,,ec'' zachován v těchto substantivech: otec, chlumec, Stračec, holúbec, Němec, nosec, túlec, konec, svézemec, družec, palec, přišlec, samec, robenec, trézubec, nebožec, otec, dúbec, stolec, dvétělec, kozlec, věnec, skranec, jalovec, pěšec, prvěnec, krahujec, koberec, sikolec. Z toho je většina skutečně připojena k základu po zániku ,,7'', jak uvedl Šanskij.

Jako deminutiv se užívá sufixů ,,ka, ička, ek, eček, ečko, iček, íčko, -inký, -úvký'', jen výjimkou ,,icě, ec''. Můžeme sem řadit zejména: hovědce, srdečko, palúček, dřevce, lúčka (louč), Sasík, otčík, borek, borček, hrádek, slunečko, lístek, živótek, jalóvka, kravka, travička, bratřiek, hebúčký, přědrahúčký, chlumek, rovček, kamének, prstének, mráček, chládeček, pochládček, hlúček, sniežek, tichúnký, sladinký, dietky, žítko, konieček, větřieček, skřivánek, slavíček, tělíčko. Potud RZK, PV a MPKV. V MV dále: podvazek, šetek, podlomek, malík, plášček, ranúšek, sirotek, dúška, karnáček. Sufix ,,ce, icě'' je pouze zdánlivě deminutivní v těchto slovech: okénce (rozložito), srdice (udatno), dušice (u silného a chrabrého jinocha), kytice, zezhulicě, vlasticě, lubicě, nožicě (u jelena s mohutnými parohy!), děvicě, palicě, vodicě (živel, v němž se podle některých výkladů dívka utopila), kravicě (dospělé dobytče), větvicě (unese holubí hnízdo), jehlicě, vlastovicě, ložice, sbožice, pérce, helmicě, zemicě (kyprá, dávající bujné rostlinstvo). Ani v MV nejsou těmito sufixy tvořeny zdrobněliny: ostřicě, pijavicě, mléčnicě, kečicě, sračicě, sudlicě, udicě, húsenicě, horčicě, točenicě, luticě, medvědicě, perpelicě, teplicě, podplamenicě, stěnicě, súdnicě, Letnicě (bohyně Létó nebo Latona), hranicě, poselnicě, třepicě, pravicě, lžicě, lahvicě, mračicě, vlchvicě. V EJ ještě ,,poselnica, pásnica''.

Dobře se to jeví ve dvojici ,,prstének'' a ,,prstenec'' (kadeř vlasů). Jména na -ice mají různé funkce, ne však deminutivní. Slouží k označení rodu (holúbec - holubicě), někdy se tento sufix přidává k adjektivům (pravice), jindy označuje nářadí (lžíce), někdy augmentativa. Neprávem považuje Rospond tento poslední druh za mladší. V Alx. v 1707 čteme o bojovníku, který druhému ,,stě ručici'' a je jasné, že to není ,,ručička'', stejně jako v Leg. Kat. 3075 a 3135 není ,,dušicě'' dušičkou, ale hrdou a mocnou duší. Tak není ani ,,palicě'' menší než ,,pálka'', jehlice může být větší než jehla, ,,hlavice'' v Baw. (vydání Lorišovo, str. 109, v. 1968) je lví hlava, máme i hvězdici, růžici, stolici, babici (obstetrix), z nichž ovšem některá mohou být novější. Ale ,,vodica'' je i v ruštině někdy ,,svatá voda'', tedy něco velkého, významného. ,,Vdovica'' není ,,vdovička'' atd. V ruských bylinách má ovšem i největší hrdina ,,silušku'', je to žánr cizí, Rukopisům vzdálený. U slov ,,vlastice, srdice, ložice'' sehrály svou roli důvody metrické, hlavně ve Sbyh., jak jsme již uvedli. Ale na váhu padají též jiné příčiny. Přízvukové poměry byly aspoň v části R jiné než ve středočeštině, vymítnutí nebo oslabení ,,i'' v sufixech ,,ice-6ce-ce'' padá též na vrub přízvuku, který vznikal ve středních Čechách převážně na akutovém základě; jinde tu mohl být cirkumflex, a v takovém případě dostávalo přízvuk právě toto ,,i'' jako v sch. i v jiných slovanských jazycích. To potvrzuje naše mínění, že např. Sbyh. je složen v přízvuku penultimovém, slova ,,srdice'' a ,,ložice'' tak zapadají správně do rytmické skladby. V sch. tu dokonce vznikalo prodloužení této slabiky: cvječice - květiny, kolíca - koleska, poljíce - pole, pručíce - proutí, vrbíca - vrba, lodíca - loďka (A. Leskien, Gr. der. skr. Sprache, Heidelberg 1914, str. 268). Se vztahy RK k sch. se ještě několikrát sejdeme. ,,Srdice'' je zatím jinde nedoloženo, ale snad tu působily jiné deriváty jako ,,srditi sě'' - hněvati se, valašské ,,srditý'', jež je také v Baw., str. 76, v. 217 uvedeného vydání. Je i ,,nemilosr7diti'', podobné je ,,srdčice'', Praslov. slovník I, polská akademie věd I, 1974, str. 97. Čeština a slovanské jazyky vůbec jsou ve tvoření afixů velmi pestré. Uvádíme aspoň některé příklady této variabilnosti a přímých dokladů na ,,ice'' i při i-kmenech: pelešice, Otc. B 109a (není-li od ,,pelešě''), matičin a matčin, Kott VI; MJ Blazice a Blišice, Blištice) jako ,,mladj6, bledj6'', ně ,,blazce''. Pro ,,ložice'' je přímý doklad v Žalt. Glos. 167 a 20, 21 (není to v ,,podezřelé'' části textu), viz vydání A. Paterovo, ČČM 53, 1879, str. 533, ač Flajšhans viděl i zde padělek. Další příklady u F. Prusíka, Osvěta 16, 1886, I. sv., str. 706: mšice = myšice (?), jeslice, přeslice, očice, láhvice,houslice, mastička, dětičky, hrstice, husice, jistě i kostice, částice, lodice, stsl. sedmica, nářeční ,,stice'', t. j. ,,ostice'' k ,,ost6'' (též MV), je ,,dřevce'' i ,,dřevice'', ,,pěsnice'', jež uvedl sám Komárek je i ,,kmetice'', dcera nebo žena kmetova, vedle naší ,,zemice'' i polská ,,ziemica'', jak uvádí Muka II, str. 1076 jako nezdrobnělé, luž. ,,basnica'', Muka I, str. 19. Sufix ,,ica'' může být i citově zabarven, jak dokládá pro stsl. A. M. Seliščev, Staroslavjanskij jazyk 1951, str. 31 a R. M. Cejtlin, Sborník z 8. mezinárodního sjezdu slavistů v Moskvě, 1978, str. 445 k rozboru dvojice ,,vdova - vdovica''.

Velmi zajímavý je v této souvislosti protiklad sufixů s komponentem ,,k'' a ,,c'', ač asi již v praslovanštině působily oboustranné analogie.  Sufix ,,ik'' jako deminutivní  je asi pozdní, neboť jednak chybí ve stsl. a v našich textech rovněž, jednak bychom čekali spíše ,,ic'' po provedené palatalisaci po úzkém vokálu. Tak by byl i sufix ,,6c'' z týchž důvodů starší proti ,,ik'', ale naproti tomu je ,,ka'' archaický afix,  zde nebyl k palatalisaci důvod. Ale analogií  mohl existovat sufix ,,ec, 6c'' i po kmenech tvrdých. Měli bychom mít řadu ,,stařec (stařica) - stařík'', kde by ,,ík'' vzniklo jako protějšek k ,,ica''. Sufix ,,ica'' je archaický z prapůvodního ,,íka'', tedy ,,děvíka - děvica'' (jak je i v našich textech); pokládá se za starší než žádané ,,dievka'', tak by bylo i ,,nožica'' proti formě ,,nožka'' aj. Fonetický vznik  forem jako ,,tretačka'' (zimnice, MV) proti ,,tretačice'' nebo podobným předpokládaným tvarům je možný a jde na vrub (Meillet ) snaze o usnadnění výslovnosti.

Podle Shevelova (uv. spis, str. 341) byl sufix ,,uk'', z toho ,,7k'' náležitý po velárách ,,k, g, ch''. U ostatních konsonantů bylo ,,ik'', z toho ,,6'' a po palatalisaci ,,ec''. K první skupině tedy patří ,,růžek, krček, potúček, ke druhé třeba ,,kupec, korec, junec'' a další. Z téhož důvodu by pak bylo ,,správné'': Češka, ručka, vnučka, očko'', ale ne ,,dřévko''. Také podle Shevelova by tedy byla ,,dievka'' formou novější. V RK samožřejmě není ani ,,dřévko'', ale ,,dřevce'', význam je ovšem rozdílný. Zato je správné v MV ,,dúška'' a také ,,plášček'' z původní skupiny ,,sk'', tedy po velárách, jak výše uvedeno. V RZ je lépe číst ,,Chlumec'', ale v RK je ,,chlumek''. Jména na ,,ec'' mají velkou převahu, dokonce je i ,,družec'' v MV, ač by tu měl být podle Shevelova pravidla spíše sufix s ,,k'', tedy snad ,,drúžek''. ,,Správná'' jsou ovšem slova jako ,,mráček, palúček, hlúček''; je lúčka, sniežek, plášček, ranúše, rubíšek (LP), poslední dvě k původnímu sufixu ,,uch, ich''. Vidíme nyní také, jak chybné je odvozovat slovo ,,otec'' z ,,ot7k7'', protože po ,,t'' má být ,,ec''. Uveďme aspoň některá ,,správná'' substantiva na ,,ec'' a ,,ce'' místo ,,ko'' ne-velárách, pokud existují v nové češtině dublety na ,,ek, ík'': holúbec, Chlumec (Dobroslavsk), nosec, túlec, dubec, stolec, kozlec, krahujec,  prstenec, okénce, dřevce, lož(i)ce, pérce; patrně je nutno sem přiřadit i ,,chyžici'' proti ,,chýšce'', ,,děvici'' proti ,,dievce'', aj. Odchylky, lze-li to tak nazvat, jsou ovšem také ,,podlomek, podvazek, chlumek''. Někdy se jeví sémantický rozdíl, ač prazáklad je týž: ,,borec'' - bojovník (a to spíše než ,,bitec'', kdy je základ již modifikovaný participiální)  a ,,borek'' - malý bor. Celkem je však nutno říci, že pravidla o palatalisaci se v RZK uplatnila důsledněji než v památkách ,,pravých''. Tento jev se váže na jiné skutečnosti osvětlené v předešlých kapitolách, např. na správné sklonění jo-kmenů typu ,,otcém'', nikoli ,,otcóm'' atd. Odkazujeme ještě na pojednání V. G. Čurganové, Voprosy istoričeskoj lexikologii i leksikografii vostočnoslavjanskich jazykov, Moskva 1974 a Ž. Ž. Varbot, Drevnerusskie imennoe alovoobrazovanie, Moskva 1969. V tomto posledně jmenovaném spise (str. 105) je správně poukázáno na to, že sufixy dosud rozbírané byly původně přiřazovány jen ke jménům, až později ke slovesům. Proto máme ,,Vlaslav obojec'', ne snad ,,-bijec'' a nenacházíme ani typ ,,plavec, žnec'', i když ovšem lze někdy těžko stanovit, zda jde o základ jmenný nebo verbální. Z toho, co již víme, snadno odvodíme existenci slova ,,přišlec'' v MV, neboť zde byl perfektivní význam slovesa samozřejmý (prišel jesi v EJ).

Zmínky zaslouží ještě práce I. Němce, Čs. přednášky pro 7. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě 1973, str. 251, která rovněž konstatuje převahu dominanty ,,c'' v afixech  proti ,,k'', platnou pro starší dobu. Pokud se palatalisace  zcela neprovedla, měly převahu afixy  s ,,c'', později s ,,k''. Dosud je ve slovenštině tento jev v platnosti: protože Slováci dodnes říkají ,,na ruke'' proti českému ,,na ruce'', je u nich i patrná převaha sufixů na ,,ce, ica, ec''.

Nešťastný ,,pochládček'',  pro nějž Flajšhans leckdy vybočil z mezí vědecké diskuse (je to prý jako ,,poděťátko'', ač je jasné, že se prefix  ,,po, pa'' předsouvá především před slova ,,dějová'') budil podezření z několika důvodů: proto, že slovo je utvořeno dvěma zdrobňujícími afixy  s obou stran, a také proto, že se poukazovalo na ,,koincidenci'' s PV, kde se prý toto slovo rovněž vyskytuje. To však není správné, neboť je tu nutno, jak ještě uvidíme, číst ,,po chládeček''. ,,Po''   odpovídá řeckému ,,hypo'' (hypomargoteros - poněkud pošetilý) -- řecká analogie  se kmenoslovně shoduje s ,,pochládečkem'',  s nímž lze nakonec srovnat i latinské ,,subviridis'' nazelenalý. Vedle ,,po-'' mohou být i jiné předpony: ,,pa, pra, pri, ob, bez, za''. Tak vznikají výrazy jako ,,posedinov7'' stsl. - řec. polios, přišedlý, našedlý, máme i ,,pobratima'', pořízek, podaruněk (valaš. nářečí) a dokonce podarunyszek, Karlowicz IV, str. 166 a v témže slovníku i ,,podarunek, 220, ,,pomyšlunek'', 253, poranek a poranno (doba po ránu), poratunek str. 269 atd. U Husa Post. 51 E je ,,pomlsek''. Tento způsob tvoření slov  je dodnes živý: pochutnáníčko, pokouřeníčko, ze starší literatury i pohaněníčko, popržněníčko; patří sem komparativy  jako ,,podelší, pokratší, pomenší, povětší''; z nové češtiny aspoň pár příkladů z F. Daneše a Dokulila, Tvoření slov  v češtině III, str. 603 a 614: polibek, požerek, poklesek, počinek, postřižek, popěvek, pošklebek, podělek (též MJ Padělky), pohřešek, posvědek, posudek, potyčka, posunek a přímo ,,pochlad'' jako slova básnické, nevzniklo-li ovšem vlivem RK; P. H. Ilievski , Přednášky 7. mezinár. sjezdu slavistů, Varšava 1973, str. 225 uvádí: ,,povyše, podolě, pomnozě, ponapřed, poskoro, potamo'', ze 14. století ,,podobrago viteza'' jako příklady komparativů  obdobně tvořených, J. Beneš, O českých příjmeních, Praha 1962, str. 38: OJ Ponichálek, Ponikálek, Ponikáče'', ale to snad značí ,,narození po ...''. V polštině (u Bialystoka) je ,,poplawek'' t. j. pastviště, malá louka. Viz dále OJ ,,Podnavec'' - trochu dnou postižený. Známe i ,,ponemocný, poširoký, počervený, pobělavý''; ,,mor byl popřestal'', Hájek , 257b; porozšířený. ,,Podaruněk'' je nejen lašské, ale slovo je známo i v Podkrkonoší. Kott II má ,,požlábek'' a ,,požertek''. V témž slovníku: pohlupavý, pochelný, pochudlý, pomladší, poméně, poméněro, pojeden (semtam někdo), pojindy, potuhý u Rychnova. Smrtelnou ranou pro tuto námitku proti slovu, jež ,,stačí filologu samo jediné k důkazu falsa'' je ,,pochládek'',  který lze najít u I. Hoška, Nářečí českomoravské II, Podřečí polnické, Praha 1905, str. 115. Říká se tak prý dosud na Střižanovsku a Světinovsku. Je tu i ,,pochladno'' a ,,podivokej'' ,,Jahody'' z RK nejsou původem vzdáleny od této oblasti. - Také v litevštině se slova takto tvořila (R. M. Cejtlin, Učenyje zapiski instituta Slavjanovedenija 9, 1954, Moskva, str. 205, který klade do souvislosti s litevským ,,pó - pa'' slova jako ,,pavodok, pagorek, pagolenki, pabirki, palitok, pakolok, paobedki, pasměski, pasynok, pastorek'').

Ani ,,děvče''  není novotvar. Sufix vznikl splynutím dvou přípon ,,6k + e'' (Horálek, Úvod, str. 302). Deriváty  jako ,,děvčenec''  - slovenské, ukazuje na starou nosovku. Ve stsl. je ,,v7nuče'' a ,,vnúče'' je též u Husa, Výklad desatera 31D. Tak bylo i ,,otroče, ovče''. V polštině je ,,dziewczak'', t. j. e změněné v ,,a'' + sufix ,,k'' stejně jako ,,cielak - tele, jagniak - jehně, kociak - kotě, dzieciak - dítě''; obdobně tvořené Janowieta, prosiatko - OJ z r. 1436 u Taszyckého, Rozprawy i studia polonistyczne II, Vroclav - Krakov - Varšava 1961, str. 245.

V těchto souvislostech vzpomínáme na námitku proti slovu ,,ptenec''  v RZ, místo něhož žádáno ,,pták'' apod. Tento druhotvar je v RK, Záb. ,,ptactvo''. Je tu tedy správná oposice sufixů s ,,k'' a ,,c'', viz výše. Machek uvádí s. v. ,,pták'' slovo ,,ptenec''  jako doložené. Komponent -n- je velmi starý, viz řecké ,,petannymi'' - létám, kelt. patano - křídlo, lat. penna aj. (W. Stokes a A. Bezzenberger , Urkeltischer Sprachschatz, Göttingen 1894, s. v.). Obdoby též ve Védách. Je tu rodová neurčitost a významové kolísání. Nevíme, zda pěvec RZ myslil ,,ptáky'' nebo ,,ptáčata''. Tato archaická nejistota se blíží pojmu ,,letadlo'',  o němž bude dále řeč. K věci též Havránek, Genera II, str. 84. Oberpfalcer, Rod, str. 220 cituje další názvy mláďat ze stsl. a upozorňuje, že obdobných pojmenování bylo velmi málo: jen agne, grebe (hříbě, též v EJ), kljuse, koz6le, osle (rovněž v EJ) a otroče. K tomu se pak utvořila subst. jako ,,ščenec'' (i ščeněnec), ksenec, jehněc, jahněnec, ptáčenec (ke ,,ptáče'' nebo ke ,,pte'') a tak i ,,pten'' a ,,ptenec''.  Vedle těchto případů jsou i desítky dalších jmen proti dnešnímu typu ,,štěňata, lvíčata, jehňata''). Bylo by tedy případné ,,ptáčatóm'' nebo něco podobného v RZ velmi podezřelé. Ostatně je ,,ptenec''  doložen přímo i nepřímo v onomastice, např. v našich MJ ,,Ptení'' nebo ,,Ptenín'' (Šmilauer-Svoboda , str. 541). Ruské ,,p7ten6c6 '' je běžné, u Georgia Hamartola se tak překládá řecké ,,neossos''. Je tu i ,,p7ta'' - pták, tvar asi prapůvodní, souhlasí Machek. Podle Šanského všeslovanské, doklady m. j. v Ass, Mat. 23, 37, též v Nestor ovi 40. Pro češtinu dokládá Vasmer III bez přesnější citace.

Ani ,,letadlo'',  t. j. rovněž ,,pták'' v RK, Ben, nezůstalo bez námitek, ač i to je staročesky běžné. Staří jistě věděli, že nelétají jen ptáci, ale důležitější je, že se tu projevuje původní názor na přírodu: to, co létá, je označeno souborným názvem jako ,,letadlo'',  tedy jinak než to, co se hemží (stř. ,,hmyzadlo, hemzadlo''). Podle Flajšhanse je tu odvozenina přitvořená podle latinského ,,volatile'' a tedy ,,hrubý latinismus''. Proč však neuvedl třeba řecké ,,peteina úranú'' - ptáci nebeští? V Žalt. Klem. je ,,letadlo''  několikrát, tamtéž i ,,hemzadla - reptilia''. Namítalo se ovšem také, že sufix ,,dlo'' by měl znamenat nějaký nástroj. Ale původně tak byla vyjadřována jakákoli činnost a přípona se dala připojit snad ke každému slovesu, jak se dovádáme např. z V. J. Rosy, Čechořečnost, str. 374 (u P. Hauser a, Tvoření podst. jmen v době nár. obrození, Brno 1978, str. 82). Teprve dnes nastala specialisace (jména typu ,,vratidlo''), ale nepochybně stará slova jsou třeba ,,křídlo, bidlo, šídlo, jídlo, prádlo, žrádlo, hradlo'', ruské ,,dulo'' a ,,větrilo'' (Igor  - vše, co ,,věje'', ať to byl vánek nebo smršť). Je i ,,kadidlo, točilo, silo, mýdlo, bydlo'', jugosl. stopalo, slišalo, ruské jedalo (čelist), stč. černidlo - rostlina melampyrum (Machek, Rostl. 214), strašidlo. Vždy tu jde o sufix, spojující bytosti nebo věci o velkém obsahu, tudíž nesnadno postižitelné. Proto je ke slovesu ,,létati'' množství sufixů, jak je sebrali třeba Gebauer (Stč. slovník) i Kott: létalé, létavina, leták (křídlo), letice, letka, letačka (motýl), létavka, létavec, leták (hmyz), letáček (netopýr), letec, polské latalec - ďábel, sch. letelac, rus. letalyj, polské latawiec atd. Oberpfalcer uvedl v citovaném díle přes 50 jmen na - dlo, z toho ovšem mnohá pejorativní. ,,Letadlu'' se blíží např. ,,řehtadlo'' (žena, která se ráda směje), zlobidlo, slovenské ,,dralo'' (kat), z Jilemnicka ,,táhadlo'' - tulák, pak ovšem ještě hýkadlo, rusadlo, strašidlo. Tedy žádné přístroje! Jde o sufix od nepaměti plodný (lat. - bulum atd.).

Velmi plodný byl též sufix ,,-ina'', k němuž máme v RZ námitku -- spojení ,,dúbraviny uně''.  Grafika RZ nás počuje, že ,,juné'' číst nelze. V sémantické části své práce ukážeme, že nejpravděpodobnější význam tohoto sporného místa je ,,vhodný dřevěný materiál'' (pro stavby nebo výrobu nástrojů). Zde jen ke složení slova. Na stáří slova ,,dúbrava'' upozornil např. J. Rozwadowski, Studia nad nazwami wod slowianskich, Krakov 1948, str. 55. Uvádí zde lotyšské a litevské výrazy ,,dabrowa, dumbrawa, dumbrajs, dabrove'' ještě z prehistorie. Základem je ,,dumros'', související -- přes Machkovy pochybnosti -- se jménem ,,dub'', tedy jde o listnaté stromy a lesy. Základ byl velmi často rozšiřován různými sufixy: Dúbravka, Dubrovník, Dúbrančici, Dúbravany, Dúbravěné, dúbravice, vše z Gebauerova stč. slovníku. Byl též sufixy -iči- ce, ice, ička. Dobrova je slovanská osada v sev. Maďarsku, známá již v 9. a 10. století (Stanislav I, str. 178); Kott VI. připomíná přímo MJ Dúbravín z r. 1299. Podle B. Markova, 7. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě, 1973, str. 397 je ,,ava'' hlavně východo- a jihoslovanský sufix, později rozšířený na ,,urina, tina, etina, otina, istina, inka, etinka'' aj. Význam ,,dúbravin'' v RZ je ovšem jiný než slova ,,dúbrava''. Kdyby byl měl pěvec na mysli prostě ,,les listnatý'', byl by vystačil sufixem jednoduchým a řekl by ,,dubina'' nebo ,,dúbrava, dúbřina'' nebo podobně. Příklady na jednoduché -ina jsou v našich textech hojné: dědina, bystřina, dolina, hlubina,  krajina, přiečina, setnina, věcina, vršina, čupřiny, hodina, krušina (plod), ledvina, medovina (u-kmen !), mrščiny, novinka, peřina, pěšina, postřižiny, slonovina, oslina  (?EJ). V R ani v MV nejsou slova, jejichž význam se po převzetí tohoto sufixu téměř neměnil co do významu, ale stával se leda intensivnějším, jako třeba ,,dívčina, skalina, družina, květina, mlžina, mršina, obětina, polovina, rozvalina, rovina, třtina, tišina, travina, rodina, vidina, zvěřina, hostina, kotlina, skulina'': máme vždy ,,děva,  skála, družě, květ, mhla, mrcha, oběť, vid, hod, úval, rozval, skula'' atd. Nejsou tu tedy deminutiva  nebo agmentativa tohoto typu jako v nové češtině. Spíše tu sloužil sufix ,,ina'' k označení posesivnosti nových abstraktech: dědina, medovina, slonovina, setnina, věcina (k viece - většina hlasů). Méně správné než ,,dúbravina'' by bylo třeba označení ,,bukovina'' z důvodů již známých, i když je toto slovo známo již z csl. textů (les bukový); též u Šmilauera, Onomastické studie 2, Praha 1968, str. 199. Byla i ,,borovina, olšina, smrčina, lipina'', polské MJ Sošnina (A. Orzechowska , Prace onomastyczne 22, 1975, str. 54), ruské drevesina, borina, dubina, ač ovšem pozdější jsou ,,jedlovina, kmenovina, dubovina, březovina, bidlovina, smrkovina'' (Dokulil, str. 387). Tvoření slov  ,,dúbravina'' odpovídá trochu dnešnímu ,,stavebninám''.

Stále se opakuje námitka proti slovu ,,umdlý '', prý místo ,,mdlý'' nebo ,,umdlelý'' a na pomoc se brává i koincidensce z Jungmann a ,,Eva umdlá''). Přesto lze toto slovo vyložit i několikerým způsobem. Předně by tu mohla být ,,prothetická'' samohláska před nesnadnou skupinou souhlásek, jako je slovenské ,,omša'' místo ,,mša'', MJ Ervěnice, Elhovice (i když se vznik těchto slov vykládá též z předložkových  syntagmat ,,zo mše'' atd. Bylo by možno také akceptovat písařský omyl  místo ,,mudlý'', protože RK je přepisem staršího textu. ,,Mdlý'' a další deriváty  bývají mnohdy transkribovány všelijak. Tak čteme v Otc. 6b rukop. A, ř. 239 ,,pro mdlu'' místo ,,pro mdlobu'', není-li to podobný výraz jako polské ,,pwa'' - pevnost. Z csl. zapsala další anomalie Z. Hauptová , Studia paleoslovenica, Praha 1971, ČSAV, str. 115: místo správného ,,m7dli'' čteme ,,mali, nem7dlivi, medzi a dokonce m7ni''. Nalezl jsem však v různých slovnících i dialektologiích mnoho takových zdánlivých hybrid: posuchlý (místo suchý nebo poschlý), odhadie - odhadnutí, není-li archaismus  ke kořenu ,,ghéd-''; skrutý, polsky skrety- zkroucený, moravské ,,pochylý'' místo pochýlený, ,,hylý'' k ,,hynouti''. Zajímavé je též ,,uvirý'', tj. ,,svinutý, skřivený'' k zákl. ,,vei - víti, vinouti'') Machkovo ,,vir7'' jako konstruovaný základ je zbytečné), je též ,,uvířlivý'' s obdobou ve stsl., též v Ev. zimn. Luk. 1, 5. Je i ,,najprvý'' místo ,,prvý, nejprvnější'' (Hus, Mravné průpovědi), ,,ubraný'' na Litomyšlsku v překvapivém významu ,,kdo si nabral mnoho břemene'', ,,přěbělúcí'' (Baw. Loriš ovo vyd., str. 217, v. 2789), zebzový květ - z 15. století, citát mi unikl; dokonce ,,uchý'', tj. ušaty, Kott IV; obténní a obtěžký  (mohlo by se žádat ,,těžký '' nebo ,,obtěžklý'' apod) Stč. slovník 9, str. 190. Ještě jiné východisko z těchto zdánlivých potíží je, přiznáme-li pěvci básnickou volnost, která vyúsťuje v usnadnění metrické stavby nebo eufonie.  Tak připouští J. Daňhelka  ve Sborníku k historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Olomouc-Praha 1957, str. 163 neologismy z Leg. Kat. jako ,,bojce, děvičí, bláha'' i další. Ale nejvíce se zamlouvá výklad, že tu máme další archaismus  z řady primárních sloves: ,,umdlý '' je tvořeno k participiu  l-ovému od slovesa ,,u-med-ti''. Pozdější ,,um6dnoti'' je ve stsl. doloženo, jak uvádí Varbot, uv. spis, str. 156 ,,no'' je ovšem jen ,,infix''. Existovalo i ,,m6diti'', ruské dialektické ,,modeť''. Varbot předpokládá i ,,m7d6'' - kyj. Sloveso ,,mdlíti'' je ovšem pozdější, tvořené již od participia  ,,mdlý'', vyznačujícího opět trvalý stav. Ostatně máme úplně stejně stavěné ,,útlý'', které lze vyložit jen ze zaniklého slovesa ,,t7t-ti'', viz řecké ,,tytthos'' - malý. Později k tomu přitvořeno ,,tlíti''. V tomto našem výkladu nás podporuje -- arci v jiných spojitostech -- i W. Taszycki, Rozpravy i studia polonistyczne II, Vroclav - Krakov - Varšava 1961, str. 264 dokladem pro ,,zemdlosc''.

Námitky vznesl Flajšhans i jiní proti ,,mužstvu'' a ,,panstvu''. Jde tu o rozdílnost ve významu sufixů ,,stvo'' a ,,stvie'', z nichž první značí zpravidla soubor jedinců, které lze počítat, kdežto druhý provází abstrakta; ale nedá se tu vést přesná hranice. V našich textech se vyskytuje: ,,králevstvo, panstvo,  mužstvo,  množstvo, vražstvo, ptactvo, udatstvo,'' ale i ,,člověctvie, blaženstvie, udatenstvie, účastenstvie, snabzenstvie, dobrodružstvie,  vícestvie, kupectvie, množstvie''. Celkem je možno říci, že ,,stvo'' se zdá starší a může nabývat i významu abstraktního, opačný postup však nenastává. Obdobný vývoj je i v jiných ie. jazycích. Latinské ,,iuventus'' je ,,mládež'' i ,,mládí'', ale vývoj rozhodně šel od konkrétního k abstraktnímu, viz H. Kronasser, Handbuch der Semasiologie, Heidelberg 1952, str. 123 nn. ,,Vícestvo'' by bylo v RZK spíše ,,shromáždění vítěz ů''. Stsl. přiš6l6stvo - paroikiá - je osada složená z příchozích - přiš6l6c6. Podle Meillet a, Études II, str. 307 jsou sufixy ,,stvo'' a ,,stv6je'' zpravidla vedle sebe ,,sans différence des sens''. Že ,,stvo'' je z obou přípon starší, dovodil i R. M. Cejtlin, Leksika stsl. jaz. Moskva 1977, str. 144. Tvrdí, že ,,stvie'' je více doloženo ve stsl. textech moravského původu. Je též zajímavé, že ,,stvie'' není vůbec ve slovenštině! Také Hauser , uv. spis, str. 103, dokazuje, že ,,stvo'' je starý sufix, hojný zejména u prvotních substantiv -- t.j. právě u ,,muže'' a ,,pána'' atd., kdežto slova jako ,,básnířstvo'' (ve významu ,,básníci), jinošstvo aj. se šířila teprve v době obrozenecké. Také J. S. Azarch , Issledovanija po istoričeskoj morfologii rus. jaz., Moskva 1978, str. 52 ukazuje, že typ ,,panstvo,  mužstvo''  je starší než ,,bohatstvo''. Jestliže byl základ těchto slov v sing. i v plur. běžný, nebývá tu přívlastek ,,mnohý'' nebo ,,všechen''; tak i vojska, vojsko'', ale ,,vsi voji, četní voji''. I tato zákonitost je v RK splněna. ,,panstvo'' doložil Seykora ze Štítného (Na obranu ..., str. 22), ale je i ve výboru na str. 1191)34, 1194)35, 1199)27, 1201)1. P. J. Černych, Očerki russkoj ist. leksikologii, Moskva 1956, str. 28 cituje ,,muž6stvo i ženstvo sozdano byst6'', takže to sotva bude padělatelův nález  ,,mužstva'' (podle německého ,,Manschaft'') proti ,,důstojnictvu''. Ve skutečnosti se v R krásně jeví vývoj od individuálna ke kolektivnosti, od konkrétního k abstraktnímu, od výpravnosti k reflexi, jako v literaturách všech národů a věků. Viz též V. M. Istrin, Hamartolos III, str. XXI nn., kde se zjišťuje, že apelativa na ,,stvo'' bývají jednoduchá, na ,,stvie'' složená. I toto pravidlo je v našich textech ověřeno výše citovanými příklady. M. M. Pokrovskij, Vybrané práce, Moskva 1959, str. 115 nn. konstatoval týž vývoj: stind, devata - bohové, později i božství, řecké ,,hetairiá'' původně ,,druhové'', pak i ,,družnost''. Také stsl. ,,vojin6stvo, car6stvo'' je ,,vojsko, carská vláda'', ne abstrakta. V MV ovšem ,,člověctvie'', ne rozšířené ,,člověčenstvie''.Flajšhans označil i slovo ,,vyprostitel '' za nedoložené, ač doklady byly dávno nalezeny, např. v Ž. Vitb. 198, v Pas. zl.. žalm 18, 15 a jistě i jinde. Tento sufix nesloužil ve staré češtině k vyjádření zaměstnání, ale vůbec jakékoli činnosti, třeba zcela nevýdělečné (J. Beneš, uv. spis, str. 293). Tak bylo i ,,těšitel, zbavitel, děsitel''. Býval u sloves přechodných a dokonavého vidu -- jako v RK! Sufix odpovídá latinskému ,,tor'' a řeckému ,,tér'', funkce byla obdobná jako ve slov. jaz., viz E. Benveniste, Noms..., passim. Nejčastěji jsou zastoupeny základy sloves na ,,iti'', proto i ,,vyprostitel '', kdežto ,,trpitel'' a ,,usnášitel'' jsou tvořeny analogicky  a později (Hauser , uv. spis, str. 28).

Stejně nicotná námitka byla uplatňována proti tvaru ,,Vlaslav obojec'', žádáno ,,-bojcě''. Ale právě výše uvedený tvar RK je původní -- stejně jako stč. ,,tvořec'' proti pozdějšímu ,,tvůrce''. Viz i Rospond, uv. spis, str. 189.

Jiná námitka se týkala substantivisovaných adjektiv (?) ,,zmilitek , zmilitka '', ač se dá někdy číst i ,,zmilitká''. Věc se týká spíše našich úvah o neurčitých adjektivech. Podobná slova: zmiletička, Svatovítský rkp. ,,O pěti studniciech'', v. 547 nebo ,,pěknitka'', Ev. Ol. 184a.

Slovo ,,jarota'',  nedoložené nebo dokonce nemožné, je známo jako OJ v češtině, polštině i slovenštině. Týž sufix je ještě v ,,hustotě'' v MV. Do vlastních jmen byl sufix převzat v době pozdější, když se ,,konkretisoval'' (J. Němec. uv. spis, str. 135). Původně provázel jen oznašení vlastnosti jako zde, substantiva typu ,,nečistota'' (smetí), holota, nuzota, pěchota v našich textech nemohla být a také nejsou. Sufix ,,ota'' byl kdysi možný jen u o-kmenů  -- jako zde.

Za nedoložené pokládáno i slovo ,,čaroděj'',  který je třikrát v RK a jednou v MV. Žádáno ,,čarodějník''  nebo snad ,,čarodějec'',  obé velmi nebásnické. Není-li ,,čaroděj''  mimo RZK, je v jiných slov. jaz. a kromě toho je to slovo starobylé z doby, kdy stačil sufix ,,6'' k označení činnosti, rozšíření je pozdější. U Cejtlina, uv. práce, str. 92 nn. jsou pěkně vyvozeny poučky ze změn takových výrazů na ,,-6nik7''. Ve staroslovenštině je to tvoření vzácné a ,,okasionální'',  příležitostné, vynucené řeckým originálem: ischodatajnik7, obrětel6nik7. Ve starých památkách máme: liceděj6 - pokrytec, stsl., přělubojděj (stč., převzato ze stsl), cizoložník, zloděj , dobroděj (Civ. ev.), darmoděj (Kott I), boroděj (mellicida, Gebauerův Stč. slovník), polské kaznodziej. Vnucuje se i porovnání slov ,,lidojedec'' a ,,lidojěž'', jistě starší, u Klareta. Apelativum i MJ: koloděj, Koloděje. Přímý doklad na ,,čaroděje'',  sotva převzatého z RK a MV, je u Kubína, Lidomluva, str. 79. Vzájemná vazba: sloveso ,,dieti'' proti novějšímu ,,dělati'' bylo v době RZK ještě v plné síle, základ se tedy vyznačoval větší plodností. Ostatně i slova jako ,,čarodějství''  (Stanislav III, str. 305, z různých soudních spisů) nemohlo jinak vzniknout než jako derivát k napadenému ,,čaroději''. 

Posesivní adjektiva na -óv a -in.  Tento odstavec je ze současné kapitoly snad nejdůležitější, protože může demonstrovat vývoj této gramatické kategorie co nejnázorněji. Není ovšem radno vytrhávat sufix ,,in''  z širších souvislostí, otázku je třeba zkoumat komplexně. V nejstarší době stačil pro vyjádření posesivnosti sufix ,,6'' , který v našich textech také máme: stól oteň  (2x v RZ), k Neklaňu oku, uchu, jmě Gospodně, syn člověč, obé v EJ. Pro větší zřetelnost se však brzy počalo užívat sufixů ,,óv'' a ,,in''. Příklady z RZK a z přidružených památek: bystřiny dščevy, pláč holubin, srdce junošino, vrch hradóv, volánie pastušino, krajiny Neklaniny, glava čeledina, roda Tetvy Popelova, reč Isaie prorokova, grebe oslino, letorosly palminy, tesť Kaipin. Námitka říká, že sufix ,,in'' je náležitý jen u mužských a ženských a-kmenů a ja-kmenů životných a i-kmenů. Proto se pokládalo za ,,nesprávné'' spojení ,,krajiny Neklaniny, sieň papežinu'' a dokonce i ,,letorosly palminy'', protože sufix ,,in'' je prý ve stč. doložen jen u ženských jmen životných. A. Lamprecht  a kolektiv (Vývoj, str. 9 nn.) říká, že ,,in'' se dostávalo v výše uvedeným typům sklonění proto, že odpovídalo celkovému systému těchto deklinací, a že totéž lze říci také o sufixu ,,Óv'', zapadajícím do o- a u-kmen ů. Toto hledisko je pro nejstarší stadium slovanských jazyků nutno poopravit. Komponent ,,óv'' je poměrně mladší , vznikl převzetím od u-kmen ů, takže ,,vrch hradóv'' je vlastně sufix absorbovaný. Naproti tomu je ,,in''  kontinuitou praindoevropských sufixů ,,einos, inos'', které mohly stát všude. Kromě těchto možností znala slovanština jistě i posesivní genitiv  (parobi  krále v RK), ale tendence byla nahrazovat toto spojení posesivními adjektivy.  Od u-kmen ů si nedovedeme představit tvary typu ,,volin, volina, synin'' aj., ač je ovšem ,,vršina'' v RK i ,,Vršina'' jako MJ, ovšem že v severovýchodních Čechách, v oblasti RK. Jsou i ,,svršiny'' na Valašsku, spojení sloupů u soukenických staviv. Je i sloveso ,,vršiti''.

Posesiv s ,,óv'' stále přibývalo, druhý sufix ustupoval. Dnes je pouze u ženských osob (sestřin klobouk), jen ve východních Čechách se říká i ,,kravin roh''. Ve staré češtině bylo ,,starostin'' i ,,starostóv'', ,,holubin'' i ,,holubóv''. Podle I. Němce, uv. spis, str. 44, souvisí věc s ,,rozvojem rodového systému na úkor starého systému kmenového'' a ještě později ,,s budováním kategorie bytosti'' (óv u životný, ový u neživotných, takže vedle celkem správného ,,hradóv, otcóv'' je i ,,vepřový, daňový'' atd.). Zde jsme se odbočkou dostali k řešení ,,pluků Čechových'' v RZ: jsou to skutečně ,,zástup y praotce Čecha'' (herós epónymos) nikoli snad ,,české pluky''. Sufix ,,in''  pochází z doby, kdy ještě nebyl velký rozdíl mezi adjektivy a substantivy. Bylo ,,babin7 '' - babina, bratin7 - bratina, Zvěrin7 - zvěrina, materin - materino, S\lawski, Praslov. slovník,  str. 122. Jireček (Nákres, str. 62) se domnívá, že ,,in'' bývalo častěji při femininech, a také tento požadavek je splněn, viz naše tři doklady, Cituje bulh. bratina glava, po smrti otčinoj aj. Také Názor Oberpfalcerův (Rod, str. 186) o větší produktivnosti sufixu -in ve východních slovanských jazycích zapadá celkem do systému, ač E. Eichler a H. Walter, Ortsnamenbuch der Oberlausitz I, 1975 (Berlín), str. 28 říkají, že ,,Bezděkov'' je typ pro celé Čechy, kdežto ,,Bezděčín'' spíše pro Čechy severní a blízké lužické území. Některé z útvarů uváděné Oberpfalcerem mohou být mladší, jiné jsou jistě starobylé. Má příklady ,,ujčina, švagrina, testina, koerhelina, ano i psina, obdobně v polštině Golina, Kozlina, Ugřina (jména žen).

Zdá se, že byl sémantický rozdíl mezi pojmem ,,krajiny Neklanovy'' a ,,Neklaniny''. První spojení značí přímé vlastnictví, druhé odpovídá dnešnímu adj. ,,neklanovský''. Částečně si tyto rozdíly uvědomoval již Buslajev (Ist. gr. rus. jaz., Moskva 1975, str. 142 nn: lvinaja sila, lebedina pěsn6. Také ,,sieň papežina'' je asi ,,síň velekněžská'', letorosli palmini'' - ratolesti palmové bez určitého označení rostliny. O tom více na vhodnějším místě.

Pro úvahy tohoto druhu bylo vždy čerpáno z toponomasti ky. Je spousta MJ na ,,in, ina, ino''. Kromě kvantity není rozdíl proti posesivnímu  ,,in''.  Je to týž postup jako v latině, kde se při ,,vitulina'' rozumí samo sebou i ,,caro'', t.j. telecí maso. Proti důvodům obránců pravosti R, kteří na tato MJ ukazovali, volili odpůrci dvojí cestu. První (např. u Profouse) záležela v tom, že všechna MJ na ,,ín'' se vykládala z osobních a-kmenů nebo i-kmenů, i když se přitom docházelo k výsledkům zcela absurdním. Lze sice odvodit ,,Hrabišín'' od ,,Hrabišě'', Radotín od ,,Radota'', ale pochybné je již spojovat ,,Hodonín'' s nedoloženým ,,Hodoňou''. Zubatý I, str. 339, pozn. 1) neuznává -- jistě právem -- takováto příjmení na -a za dosvědčená pro nejstarší dobu. Ještě nemožnější byly výklady , že ,,Lbín'' je od ,,Lba'', ,,levín'' od ,,Leva, Lva'' nebo ,,Hlúpín'' od ,,Hlúpa'' aj. ,,Jičín'' byl pokládán za derivát k ,,Jitce'', ač slovo zřejmě patří k základu ,,dik7'' nebo ,,dič'' - divoká zvěř (černá). Tak máme i ,,Javořín, Hejčín, Pulčín, Heřmanín, Hošín, Hřebín, Račín, Srbín, Knín, Karasín, Vitín, Popelín, Novina, Milín, Slavičín, Petřín'' a nepřehlednou řadu jiných, jež lze snadno vypsat z A. Sedláčkovy ,,Snůšky starých jmen'', Praha 1920 i z Jednotného číselníku obcí v ČSSR, Praha 1972 atd. Tyto potíže a částečně i dvojtvary ,,Petřín-Petrov, Hlučín-Hlukov, Otín-Otov, Vojnín-Vojnov'', na něž upozornil již Brandl (úv. obrana, str. 28) nutily badatele k jinému výkladu. Původní sufix ,,in, ín'' byl původně jen u a-kmenů a i-kmenů, ale později se ,,toponymisoval'' a počalo se ho mechanicky užívat všude. U takové dvojice ,,Karlov - Karlín'', u jmen novějších, lze toto východisko akceptovat. O tom je poučení např. u B. Tém a, Philologica 37, Acta niv. Palackého, Olomouc 1975, str. 105. Pro nejstarší dobu, s níž musíme počítat, je však tato domněnka neudržitelná. Je nutno přihlédnout jednak ke starým kmenovým rozdílnostem v naší zemi, jednak k jazykovědným příručkám jiných slovanských národů, kde náš spor neprobíhal. Jsou i MJ na ,,ín'', která nelze jednoznačně vysvětlit. Tak je např. Trut ina, kde je nutno doplnit původní ,,voda'', je i ,,Vlčina'' (hora). Prastaré jsou jistě názvy Kokořín, Vitín, Budín, Libín, Krnín, Jinín, Ptenín, Pačín, Potín, Vojnín, Penčín (pěnec  v RK), Donín, Tvrdín, Nejepín, Mravín, Deblín, Ořešín, Květín, Halín, Jičín, Černín, Hřibiny, Trpín, Unín, Lutín, Cvilín, Karviná (z doby, kdy ještě nebyl ustálen vývoj skupiny ,,tort, tolt''), Burín, Svodín, Klín, Divín, Dlžín, Ješín, Kolín, Chlumín, Strašín, Dehtín, Krtín, Kličín, Usín (a Úsov), Kvasín, Zaječiny, Sasina, Briny. Relativně je ještě více dokladů z mikrotoponomasti ky. Sedláček cituje ve ,,Snůšce'' m.j. Hněvin most, Běšín, Boubín, Psyn (takto - Psyn břeh na Vyšnobrodsku), Brin, Levín, Srpina (voda), Dědina (voda), Zubřina, Buzín, Chvalín, Vrabina (1243), Kružín, Klín (kel), Ksín (ksenci - jikry aj.), Bílina k zákl. ,,běl7''). Většinou je tu nutno doplnit ,,les, voda, hora, hrad''. Vybrali jsme jména, u nichž je -o- a jo-kmenový původ jistý nebo velmi pravděpodobný, a vyhnuli jsme se ,,Vranínu'', kde může být základ ,,vran7'' i ,,vrána''. Je i Losina, Okrouhlina, Krtina.

Námitky proti spojení ,,sieň papežinu'' vyvrátil již Gebauer ve svém vydání tohoto textu: smokvin - figin, fíkový, Goltino město, iglině uši, iglino wuho, otčino - otcův, udedin (uded - dudek), prestol dědin, bratin, adj. lvinyj, orlinyj atd. Sem řadíme aspoň některé doklady z jiných slovanských jazyků: polsky Glušin ke gluch7, v ruš. Bedin, Zvezdin, Pobedin, Jesenin, adj. ivin, iglin, zimin, elšin, Malinin (uvedl Jugov  ve svém vydání Igora),  člověčin - ve staré ruštině totéž co ,,člověk'', Ostankino od ,,Ostanok'', ( A. M. Seliščev, Vybrané práce, Moskva 1968, str. 50). Rančina od Ranko, Sokolino, Rachmanin od Rachman. Viz i jména řek na Ukrajině (O. N. Trubačev, Nazvanija rek pravobrežnoj Ukrajiny, Moskva 1968, str. 210, 240: Černin, Mudrin, Turin (sc. ,,tok, potok''). Z Polabí a Pobaltí R. Trautmann, Die Elb-und Ostseeslawischen Ortsmanem, Berlín 1948, str. 42, 90, 91 aj: Přemyslin - Přemyslov, Gněvin, Janin - Janov, Karnin, Krnín - Krnov, Lehnin ke koř. Len - líný (ale tady lze uznat len6 - lenost); obecně slovanské příklady cituje sám Zubatý II, str. 284 a říká, že ,,in''  značilo jedince ze společnosti: vojín - jeden z voje, čeledín - jeden z čeledi, viz i RZ, glava čeledina, žitelin, vr7togradin, petelin (jeden z kohoutů), duhovin - duch, varvučin (pastýř). I tato jména jsou adjektivní: kdo je ,,vojný'', jeden z lidu, vojska, čeledi.

Bude třeba dalšího zkoumání archiválií ke zjištění skutečných jmen zakladatelů nebo původních majitelů různých lokalit, a to beze snahy prohlásit doklady, jež se badateli nehodí, jednoduše za falsum, jak jsme toho byli mnohokrát svědky. Zatím mám nepochybné doklady: Lhota Veličina, zaniklá osada u Vážan na Znojemsku, pojmenovaná podle Velíka z Uhřic (V. Nekuda, Zaniklé osady na Moravě, Brno 1961, str. 62, listina je z roku 1250, CDB IV, 197 ,,ut eodem villa Veliczynalhota nuncuparetur''. Jmenovaný Velík měl bratra Štědroně, po němž je asi pojmenován ,,Štědronín'', případně jde o shodu jmen. Dále je v Brandlových Púhonech III, čl. 1, str. 31 ,,vdova páně Hynčina'', tamtéž II, str. 94 Troj. Letop. 282 Hermionu streyčinu sestru, snad i Půh. I, 291 páně Bohušinu ze Šenwaldu manželku, nedá-li se ovšem OJ konstruovat jako ,,Bohušě''.

Sufix s hláskovou skupinou ,,sk'' byl vždy plodný. Zdá se, že ,,ný'' bylo připojováno k věci samé, kdežto ,,ský'' spíše k okolí anebo k takovým pojmům, jež byly chápány jako větší celky. Proto je i v RK ,,polský'' (polní), ,,leský'' (i lesní a lesný) a ,,chlumský'',  proti němuž byly námitky; je však doloženo jako OJ.

Sufix ka -- kromě deminutiv  -- tvořil feminina k maskulinům. V našich textech ,,zemanka, nebožka, zmilitka ''. Dále různé významy dějové a věcné: lýtka, opálka, sponka, žabka, čéška, hruška, podnožka, stonožka, třie nožka, bračka, ožeňki, tretačka, stezka. Činitelská jména ,,vozka'' nebo dokonce ,,mluvka'' jsou mladší, nejsou v našich textech doložena.

Sufix ,,ík'' jako zdrobňující rovněž není v R a v MV znám. Výjimkou je ,,Sasík''. Přesně řečeno tu není ani ,,íček'', neboť RK píše ,,větřie ček, konieček'', v MV je ,,plášček''. Tím se váže RZK na slovenštinu, kde ,,ík'' vůbec chybí. Naproti tomu je složený sufix ,,ník'' dosti početný při jménech označujících vlastnosti, činnosti nebo vztahy: picník, plecníci, poskočníci, řečník; v EJ učeník, ovšemže ne ,,učedlník'', odvozeno přímo od participia  ,,učený''. Dále je ,,hacník, kúzelník, desietníci, lúpežník, ukrutník, paličníci, výbojník, plameník, pleník, hasapezdník, leceměrník, rybník, knižník, črnoknižník, komorník, korábník, úředník''. Vznikla za adj. na ,,ný'', nikdy přímo od sloves nebo absorpcemi. V RK jen ,,kúzelník, ukrutník''. Pokud jsou s těmito základy příbuzná některá slovesa, nepatří nikdy ke vzoru ,,kupovati'' ani ,,dělati''. Chybějí tedy typy ,,otazník, následovník'', skupina ,,ov'' zde nedoložena, ač by byla svůdná pro padělatele. Není tu ,,bojovník, milovník, knihovník, panovník'', ba ani ,,služebník'', jen ,,-bojec, zmilitek , knižník, sluha, vládcě'' (LP).

Sufix ,,ba'' se vyskytuje ve slově ,,vražba '', jež rozebereme jinde. Připínal se k základům jmenným i slovesným, je velmi archaický: služba, hradba, třeba, trúba, útroba, zloba, hudba, Svoba a snad roba. Chybí typ s prefixem  (přístavba) apod.

Vedle sufixu ,,išče'' bylo též ,,isko''. Podle Rosponda je druhý útvar analogický,  kontaminován se ,,sk'', kdežto první je původní. ,,Isko'' se k nám asi dostalo přes Polsko, jak myslí F. Oberpfalcer, Naše řeč 11, 1927, str. 8. V našich textech je jen ,,išče'', povstalé palatalisací z ,,istoj'' nebo ,,iskoj'': bojišče, sněmiště, žárovišče a vlastně i ohniščením.

Některá slova s archaickými sufixy, dnes dávno mrtvými (výrazy existují nemnoze dodnes, ale příznačný je jejich velký počet v našich textech): bělitký, malitký, zmilitký, přezmilitký, zvyčaj, vozataj, Chrudoš,  Srpoš , Ruboš,  junošě, vladyka, veřej, hovědce, zhovadilý, vícez , holedbati sě , kněz, obih, puchýř, kořist, macecha, zářuj, vějéřek, ranúšek, jezero, Věstoň , matera, pastuch(a), pastýř, Perun, morúsi, rubíšek, Lubuša, kopyto, varyto , sekyra, kleveta, jeseter, střie bro, ložesný, mohyla, biřuc, peščera, železo atd. atd.

Některé drobné, ale tím důležitější rozdíly ve tvoření slov  v našich textech proti novodobé češtině:

Ze zvláštních sufixů si povšimneme ještě přípony ok ve slovech ,,živok '' (PV a MV) a ,,žestok '' (MV). V ostatních námi rozbíraných památkách se nevyskytuje. Námitky tu byly velmi prudké a dosud se leckde píše, že tento sufix je ,,novotvar'', v souvislosti s PV a MV ovšem ,,nemožný novotvar''. Naši učenci snad soudí, že je to ostravská zkrácenina z původního ,,ák'', ale není tomu tak. Je totiž i subst. ,,divok'' na Slovácku, jak doložil Kott I, 243. Proti českým omylům právem polemisuje O. N. Trubačev, Etimologičeskij slovar6 5, str. 34 a vidí tu stejně jako já ohlas slova ,,oko''. Proti ,,vyšný, výšina''  bylo ,,vysoký'' určeno pro předmět, který je možno okem změřit. Tak bylo i ,,hluboký,  široký'' proti ,,hlubý, širý ''. Ostatně i z lašských dokladů, sebraných A. Kellnerem I, str. 120, 128, 129 a 130, mohou být některé starobylé, ač nevylučuji, že původ sufixu, hojného prý hlavně na Mazovsku, je třeba hledat mimo Čechy. Proto se nám zdá i PV a MV nejvíce vysunuta za hranice -- směrem severním a severovýchodním. Ostatně je slovo ,,živok '' podepřeno deminutivem  ,,živůček'', které nemohlo z ničeho jiného vzniknout; uvádí je Machek se zbytečným útokem na P Vyš.

,,Žestok'' je v MJ Žestoky. kromě ,,živok a'' je i ,,živočich'' a ,,živl'' ve Tkadl. M2, viz naše úvahy k ,,letadlu''. Je opět velký výběr sufixů ke všemu, co je živé. Známe i slova ,,živák, živáček''. Jiné doklady na tento sufix: OJ Živocký, divok, Kott I, pestrok, Kott VII, snad i sovok - cícha, není-li novější a nářeční. ,,Jan řečený Divoček z Jenišč'', Nejstarší listiny české, Výbor I, str. 1.040. OJ Ražnok od ražný - prudký, bystrý  (O. Gregor, Slovník nářečí slavkovsko-bučovického, Brno 1959, str. 139). ,,Žralok'' může být staré. Temné slovo ,,vrkoč'' je patrně z -ok-j6; dále MJ Běloky, Dobroček, Jinočany, Mirokovice, snad i Třebokov (není-li složeno jako asi Stře-kov); Holokov - Holákov, Luboc Liboc (z k-j6(, Hrbokov k ,,Hrbek'', g7rb7, Myslok a Divok v Nákresu Jirečkově, str. 55.