Vokativ je v RZK, které jsou plny přímých dialogů, poměrně častý. Ve staré češtině se lišil od pozdějšího jazyka hojným užíváním upozorňovacích slovců, dříve zvaných citoslovci. Trávníček, HM, Skladba, se asi právem domnívá, že kdysi byly tyto částice silněji intonovány než dnes, kdy se přízvuk připíná spíše k substantivu v 5. pádě. Dalo by se téměř říci, že i tato slovce byla ,,autonomní'', byla tedy významná, kladen na ně důraz. Praindoevropskou částicí bylo ,,ó'', ale uvádějí se -- pro starou -- češtinu - i další: ,,i ovšem, jistě, zajisté, ah, aj, i'', ale i spojení ,,milý pane'' a další. V některých případech tu mohla padat na váhu i snaha odlišit vokativ od nominativu, byly-li oba tvary stejné.
,,Padělatel'' znal tuto zákonitost a užil v RZK upozorňovacích slovcí nebo jiných průvodních členů důsledně. Příklady: hoj, poslyš, ty veleslavný kněže; aj ty slunce, aj slunečko; moji kmetie; aj, ty róže; aj, Hospodine; ty skvrno ! Ty Záboj u!, aj Luděčě, aj, ty zhovadilý, ty veliká potvoro ... aj ty vraže ... ty lese širý , ty holúbče, ty Sbyhoň u, aj, ty trnie, aj, vy lesy, aj Vletavo, ty udatý lve; někdy bývá os. zájmeno položeno s týmž záměrem i do věty,jež následuje za vokativ em: malitký skřivánče, ty by ... leťal. jsou ovšem i případy vokativ u prostého. Přesné pravidlo o užití částic asi nelze stanovit, ale přece se zdá, že částice byly častější při důrazovém oslovení, v pathetickém projevu, kdežto v projevech důvěrnějších nebo mířených k podřízeným osobám nutné nebyly. Tak čteme v R vokativ bez průvodních částic: vojni, bratřie , mužie, nebožátka, milá. V PV je ,,Ha, ty naše slunce Vyšegrade'', tedy opět s doprovodem, násobeným tu osobním zájmenem.
Námitky byly vznášeny proti slovci ,,hoj'', které jinde rozebereme a doložíme, a také proti domnělému germanismu ,,moji kmetie'', k němuž lze hned poukázat třeba Alx. V 1062 ,,moji Řěci''. Výtka je nicotná, neboť ,,mój'', vždy časté v takových případech, má svůj důvod ve snaze o důraz. Bylo důležité a slavnostnější, ani dnes bychom s prostým oslovením Libušiným ,,kmetie'' nesouhlasili. Za zmínku dále stojí, že v Záb. je při vokativ u sedmnáctkrát ,,aj'', které vůbec není v Čestmíru.