,,Skladba je nauka o větě. Věta je myšlenka slovy pronesená''. To jsou prapůvodní školské definice -- a přece jsme pokládali za nutné z nich vyjít. Dnes se ovšem dovídáme z mluvnic, že ,,pojem skladby není dosud pevně ustálen'' (F. Novotný , Hist. mluvnice jaz. lat. II, Praha 1955, str. 13) a že ,,větu je velmi těžké definovat'' (F. Kopečný, Základy české skladby, Pha 1962, str. 17 -- zde jsou různé pokusy o definice; zavádějí se nové pojmy jako ,,výpověď, promluva, ekvivalent věty, neúplná věta'' aj. Domníváme se, že se tu někdy tvoří ,,problémy pro problémy''. Neboť rozdíl mezi větou a slovem je ten, že ona má účel, resp. důvod v myšlenkové činnosti toho, kdo ji vyřkl nebo kdo jí naslouchá, kdežto toto je pouhý soubor hlásek, mající význam sám o sobě. Slabika je článkovaný zvuk, rozložitelný na zvuky další (souhlásky a samohlásky).
Naše pojetí ,,věty'' (slovo ,,věta'' je jistě prapříbuzné slovu ,,věc'') by bylo možno nazvat voluntárně-teleologickým, účeloslovným. Řeknu-li ,,voda'', stává se z toho slova věta, je-li provázeno myšlenkovým ,,pozadím'', které by se dalo pokládat za ,,základ'' k ,,jádru''. Slovo ,,voda'' se dá vyslovit s příměsí strachu, přání, pohrdání atd. Nejsou-li tyto průvodní okolnosti, je ,,voda'' jen t. zv. ,,leksém'', a to i v případě, že k němu přidáme adjektivum, jako ,,svatocúdná '' v RZ. Označení budovy jako ,,hostinec'' je však pro nás ,,větou'', neboť slovo má účel -- upozornit mimojdoucí na možnost občerstvení atd. Souhlasíme ovšem s lingvisty, kteří psychologisování v jazykovědě v celku odmítají. Náš příklad ve větě ,,voda'' je příkladem na větu, chceme-li, bezzákladovou, ale s jádrem nebo ,,rhematem'', bez něhož ,,věta'' ve skutečném smyslu slova nemůže nikdy existovat.
Pro studium historické syntaxe je nutné vyjít z těchto nevelkých, ale velmi hutných jednotek, jež nám dovolují napsat tuto první kapitolu ze syntaxe staré češtiny, jak se nám jeví v RZ, RK i v dalších sporných textech s výjimkou MV, kde v glosách B věty zcela chybějí. Uvidíme, že slovo, které samo o sobě nebo s přidruženými jednotkami tvořilo větu, bylo ve starším jazyce více ,,autonomní'' než dnes, mělo větší, hutnější význam i funkci. Populárně to lze vyjádřit i tak, že mohlo být vypuštěno vše, co k pochopení myšlenky nebo projevu nebylo nezbytně nutné. Myšlení bylo činorodé, možná leckdy pudové a primitivní proti dnešku, kdy bývá povahy abstraktnější a reflexivní.
Autonomnost slova se projeví hlavně v těchto spojeních: