Přecházíme k větám, kde je vynechána spona ,,jest, sú'' atd. Můžeme je dále členit podle dominant. První z nich je případ, kdy je užito příslovce nebo adverbialisovaného substantiva: gore pténcém - gore mužém; vratno krajinú; ticho, všetichůnko v Prazě; naddivno vám sluchu; tobě mútno, holúbče; v MPKV ,,blazě, blazě mi''. Zvláštní skupinu zde mohou tvořit t.zv. věty infinitivní, tedy takové, v nichž je uveden neurčitý způsob slovesa, který může ale nemusí být provázen sponou. Velmi instruktivní je publikace J. Porákova, Vývoj infinitivních vět v češtině, Praha 1967. Autor podle svého vyjádření excerpoval na 70 tis. stránek různých textů, v nichž patrně nebyly Rukopisy, ale snad ani Hanka a jiní obrozenci. Výsledky velmi zhustil, ale jsou patřičně přehledné; práce Porákova je z nejlepších monografií, které znám. Rozeznává se 6 typů vět infinitivních:
Ostatní tři typy jsou podle Poráka mladší:
Porák si všímá též sponových i nesponových vět vyjadřujících různé ,,modálné'' momenty s příslovci ,,je) možno, nutno, záhodno'' atd. Těchto případů je v našich textech dosti a jsou formulovány velmi pestře, s velkou zásobou slov, rúznorodými příslovci, takže již to by mělo stačit k rozptýlení pochyb o pravosti. ,,na hlavu najjistěje'' (šlápnout); nechvalno iskati pravdu; mužu vlásti mužém za podobno ; trudno nám váleti; věhlas no ... mluviti; věhlas no sě hotovati; nevzmožno žizňú tráti; prevěnci dědinu dáti pravda; nevzmožno bojovati; trapnějě shynúti žizňú meča; od Boha milost ždáti chvalno; tedy skoro vždy beze spony. Slovo, vyjadřující možnost nebo nutnost, postačí k celkovému smyslu.
Porákových infinitivních vět je v RZK asi devatenáct: I by Němcém úpěti, i by Němcém prnúti, i by Tatarovóm ustúpati, jest nám dokročiti na sie miesto, dub proti dobu zřieti, nynie nám na vrahy pospěti, v mířě válku múdru (dativ masc.) ždáti, kotly, trúby slyšeti znova, těm v ohradu sěmo jeti, takto biéše sdieti ženám, (biéše) jedinú družu nám jmieti, takým sě klaněti, i jim oběcati oběť, i by úpěti vrahóm, i by ustúpati vrahóm, čemu sě junoší chovati.
Porákův typ 1) je ve staré češtině nejčastější. Z našich příkladů z RZK je čtrnáctkrát, z toho jedenáctkrát s dativem před infinitivem, tak jako ve staré češtině, kde došel P. k procentovému vyjádření 92,5. Tedy jako zde.
Odchylné postavení je dvakrát v Záb., na konci věty je ,,vrahóm'' a tvoří stejnozvuk. Pasivní infinitiv ,,jest nám býti pohnánu'' u nás nedoložen. To je samozřejmé, neboť v epických skladbách je aktivum vždy ve většině. -- Do 15. století se drží u těchto vět typy nesponové, jejich v Porákově sebraném materiálu asi 1/3. Protože RZK jsou starší, je tu frekvence 7:7. Jednoduché preteritum vyjadřuje v ,,pravé'' stč. literatuře sponu dosti zřídka, ale v RZK vždy.
O stupni modálnosti, tj. zda se těmito větami vyjadřoval častěji děj nutný, možný, náležitý nebo ,,intenční'', se P. s určitostí nevyslovuje. Zdá se však, že nejstarší byl modus nutnosti. V RK je desetkrát jako obměna za ,,musiti'' nebo ,,býti donucen''. Třikráte tu lze vidět ekvivalent za německé ,,sollen'' a jednou za ,,moci'' - können. Postupem doby je uvedený typ infinitivních vět stále častěji vyjadřován různými modálními slovesy. V nejstarších skladbách (Alx, Dal., Hrad., Mast., Kunh., legendy) jsou ještě vzácná, ale u Husa je již radikální obrat k úzu novodobému. V RK je ze 14 případů jen jeden doklad ,,naše braň jmá soptati krutost'' v Záb., asi proto, že by tu věta ryze infinitivní vypadala těžkopádně a strojeně. V RZK vůbec není opis se ,,třeba. hodno jest''. RZK se tedy plně shodují, ba předčí správností nejstarší české texty i v tomto směru. Je to pochopitelné i proto, že ,,jmouti'' souvisí se ,,jmieti'' (haben, sollen) také etymologicky, jak ještě uvidíme. Zato ,,moci'', taktéž praslovanské, mělo modálný význam vždy a shoduje se v tomto s němčinou, a proto je v RK tento opis osmkrát včetně ,,nevzmožno''. Deetymologisované ,,jde to'' nebo ,,dá se'' ovšem chybí. Regenerace typu: ,,všem jest umříti'' nastala v době obrozenecké, ale zdá se, že Porák nenalezl ani jeden případ nesponové věty u Hanky.
U sloves ,,viděti, slyšeti, zřieti'' býval nesponový typ ve staré češtině takřka monopolní -- a v RK je tomu nejinak, ač případy jsou bohužel jen tři. Leckdy tu bývá vypouštěn dativ, a tak je tomu i v RK dvakrát ze tří dokladů. Vývoj byl to obdobný jako u výše rozebraného typu. Slovesa přímého smyslového vnímání byla v těchto spojitostech v nejstarších památkách nejčastější, v pozdější době přibyla ještě další: ,,znáti, poznati, znamenati, číti, rozuměti, nalézti'', později ještě další. V RK jsme nezaznamenali žádné přírůstky.
Na str. 65 píše P., že nenalezl ve staré češtině ani jeden ,,akusativ s infinitivem'', tedy něco jako v RK ,,uzřieš krváceti vrah svój Kruvoj''. Žádá participium nebo novou větu s ,,že, ež, jak, ano, nali''. O tom jinde; infinitivu užívala řeč lidová. Nicméně znám doklady z Hrad. a zdá se, že také v čakavštině -- jež je ku podivu blízká některým mluvnickým jevům RK -- byl tento způsob běžný odedávna.
Typ 3) (Porákův), uvozený tázací částicí, je v RK opět archaický, beze spony a se slovesem na konci, neboť jde o ,,gnómu''. Celkem lze říci, že tento typ vět je ve všech náležitostech nadmíru průkazný a hmatatelným dosvědčením pravosti RZ a RK.
Dosti početné jsou v RZK věty jmenné, jejichž dominantou je substantivum nebo pronomen. Sloveso nebylo nutné, a proto se vypouštělo. Zde vznikly námitky proti Sbyh., kde je několik velmi stručných slovních projevů; krátké otázky a odpovědi jsou prý ve staré češtině málo doloženy. Ale není tomu tak; frapantním vyvrácením jsou např. svědecké výpovědi v Brn. nauč. Příklady z RZK: ,,juž nám hlúček vrahóv''; aj šedý vrch; sedm sich vladyk; jako blesk hroma, tako blesk mečév; pobitie jim! Aj, hle ... mráček; tobě srdce přěudatno; tobě železný mlat; kto to? S hrada slova; tluket silnú pěsťú; jáz neščasná roba; ni mi bratra, ni mi sestry; jasní helmi ... na hlavách; po dědinách sténánie ; Kto? Vlaslav ? Oči jako nebe jasné; Vrch ten po vsiech po krajinách; Kde vladyka Sbyhoň ? Tamo Sbyhoň vilný; Čí ta holubicě? Kde mój otčík, kdě moje máti? Proče žalostiva? Dlužna oběť bohóm; jmě jej Hostajnóv; dievčie ruka ... slaba; rachet hroma, blsket mečév; komu zdravie, komu drah živótek; vesdy nám súsědé Němci; u vterej meč krivdy kárajúcí, protiv ima plamen pravdozvěst en i pod nima svatocúdná voda; u nás pravda po zákonu svatu; kací bozi v cuzej vlasti ...; tamo les temen; tamo hlava jeho; nám nedaleko hory; nocú vesdě temno; hotovi vsici nohu v krok i ruku v braň aj. Byla by tu možnost dalšího členění na věty oznamovací, tázací a zvolací, případně dělení dle větných členů tvořících přísudek aj.
Často bývá dominantou participium, a to 1) trpné a 2) činné. K prvnímu typu: lev nastřelen, tobě dáno (t.j. ,,pěti''), hlava rozcěpena, Jaroslav ve krvi sbrocen; vlasi skadeřeni; Vneslav sražem; váleno den prvý, váleno den druhý, váleno zde, váleno ješče, váleno tamo; nikamo; ustúpeno; otčík zahřeben; tamo skála bohóm zmilena (nebo ,,zmilená''?); doniž mrtev nesžen; děvě vyučeně ...; prvý boj ... vterý ... nám ztracen; celkem má převahu útvar nesponový, ač vazba na praes., aorist a imperfektum se též vyskytuje (asi desetkrát). Snad se spona vynechávala hlavně v živém líčení.
Participium l-ové je v RZK vždy beze spony: bozi dařili, čemu si, róže pomrzla ... usvědla, opadla (v prvním případě spona, v dalších dvou už ne); noc posula zemiu; Bóh ny sílil; ludie ... zabili; k Otě zajel kněz; slovesy hovořili; lzali trávu; vzezvučali hlasi; v MPKV ,,zajela děva'' (srdce). Proti těmto dokladům vznášeny námitky a žádáno důsledné užití spony tedy ,,hovořily sú'' atd. Touž výtku činil i Mazon Slovu o pluku Igorově. Vyvrátil, arci v jiných souvislostech, zejména F. Kopečný (Základy, str. 95). Uvedl, že již staří gramatikové, jako Rosa , Nudožerský a další označovali tvary slovesa ,,býti'' správně jako partikule, kterých se začalo užívat, aby byly lépe patrné časové rozdíly v době zanikání jednoduchých preterit původní význam spojení ,,jsi sstúpil'' je totiž ,,jsi sestouplý''. Je tedy věta ,,bozi ny vícestviem dařili'' větou neslovesnou, jako by bylo řečeno ,,bozi dárci vítěz ství''. Nejde tu o novotvary, ale o útvary starobylé, známé již ze stsl. homilií (Dostál, Studie, str. 608). Spony je v doprovodu participia (hlavně trpného) užito v RK vždy, má-li se doba děje přesněji vyznačit: i by bojeváno (ale již není), vicestvie jesti dáno, smrt bude zaměřena, kdežto příčestí beze spony charakterisující děj v čase neomezený (otčík zahřeben v rověčce). Ve staré ruštině je takové participium doloženo už v nápise na Ťmutarakanském kameni (V. V. Ivanov, Ist. gram. rus. jaz., Moskva 1964, str. 26: ,,měril7''. Za knižní označuje sponový typ též Jakubinskij, uv. spis, str. 241 a poukazuje na vzorový kontrast ,,směl7 - smělý: odvážil se a je tedy odvážlivý, smělý. Důležité je též, že se při l-ovém participiu bývá v našich textech vždy označen podmět substantivem nebo zájmenem, a to i při kondicionálu. Typ je tedy buď ,,bozi ny dařili'' nebo ,,holúbče, ty bysi bojeval'', nikoli ,,holúbče, bojoval bysi'', skřívanče, ty by s něm leťal''. Participium se cítí spíše jako adjektivum, nikoli jako určující sloveso.
Pokud jsem zjistil, je nesponové participium zvlᚍ hojné v Žalt. Klem. a v Ev. Ol., zde asi v polovině případů. Ale není tomu jinak ani v Šafaříkově Legendě (Cejnar , viz např. v. 60-65: prolil, povolil, skolil, smútil sě, nesmestil, přičestil sě), ale zde i ,,skončal jest''.