Přicházíme ke gramatickým kategoriím, které dají ještě konkrétnější výsledky a důkazy pro starobylost našich textů než hláskosloví. Dosud jsme měli potíže s nedůslednou staročeskou grafikou, s vlivy nářečními a se zřejmým nesouhlasem doby skutečného vzniku RZK a jejich opisů. Tyto překážky odpadají v následujících kapitolách, jejichž obsahem jsou mluvnické jevy samy o sobě stálejší, konservativnější a sahající -- bez zvláštního vlivu předpokládaných praslovanských makrodialektů -- do nejstaršího stadia češtiny.
Námitky proti některým formám ve skloňování RZK jsou v podstatě dvojího druhu a uvidíme, že jejich charakter je týž jako při útocích na konjugaci. Tvrdívá se, že Hanka (nebo jiný falsátor) podlehl autoritě Dobrovského a utvořil ,,hyperkorektní, umělý jazyk''. Potom jsou i formy naprosto správné, jako důsledný lokál u o-kmenů na ,,ě'', považovány za důkaz padělanosti (v pochládečce, v borečce aj.), ale i nom. plur. ,,muži, vlci '' proti žádaným tvarům i-kmenovým byl podezřelý. Jindy se zase tvrdí, že mystifikátor neznal některá paradeigmata, jako třeba u-kmen ovou deklinaci, kterou správně a úplně prozkoumal teprve Gebauer, a že se dopouštěl chyb proti správné staré češtině. Z takového stavu věcí vyplývá ovšem jedna naléhavá povinnost, totiž rozebrat všechny vzory jmenného i zájmenného skloňování v R i v přidružených textech.
Uvidíme, že proti systému v ,,pravé'' stč. literatuře, jejíž morfologie je v porovnání s náležitými formami jednotlivých vzorů v úplném rozkladu, je jazyk R po této stránce daleko důslednější. Deklinace našich textů se vyznačuje jednak daleko větší přesností, jednak i větším množstvím vzorů se správnými praslovanskými příponami ve všech rodech, pádech i číslech. Nicméně není jazyk R ani zde umělý, ale jeví zřetelný vývoj, při němž metaplasmy, jak uvidíme, počínají přecházet i zde z jedné deklinace do druhé, arci v míře dosud velmi malé. Proto bylo třeba přihlížet i k rozdílnostem ve starší a mladší části našeho kodexu.