Edice, kterou tu podáváme, nebyla dosud pořízena ve všech náležitostech, jež jsou pro staročeské texty požadovány. Rukopisy se ovšem dočkaly již mnoha vydání (Sborník RKZ 2, Praha 1969, str. 315 nn), ale teprve následující práce bude podána podle zásad, jimiž se řídí vydavatelé nové doby. Všecky edice z minulého století byly tvořeny s láskou a porozuměním, ale pevná pravidla pro takovou publikační činnost nebyla -- hlavně před vystoupením Gebauerovým -- ještě stanovena.
Nejnovější vydání, jehož badatelé (hlavně ovšem ,,odpůrci'') nejvíce užívají, je Flajšhansovo z roku 1930. Ač je autor znám množstvím textů, jež uveřejnil s patřičnou pietou i pozorností, zůstal zde své pověsti dosti dlužen. Těžiště jeho úsilí tkvělo spíše v komentáři k R (známým ,,Poznámkám''), psaném ovšem se stanoviska odpůrce. V samotném textu pak je dost povrchností a nedůsledností.
Od F. Marešova vydání z roku 1931, které bylo pořízeno se snahou o co nejvěrnější reprodukci R, mají zájemci o text, který lze souvisle a bez potíží číst, k disposici snad jen překlad K. Bednáře (1961), jehož cíle byly spíše popularisační; kromě toho zde nelze souhlasit s výkladem některých míst. Se stejnou obezřelostí, i když z jiných důvodů, je nutno přistupovat k edicím Hankovým. Domnělý padělatel nerozuměl textům, jež mu byly imputovány, na přemnoha místech, ba leckdy je i špatně četl (Viz náš ,,Jazykovědný rozbor RZK'', dále jen ,,Rozbor''). Kašparův přepis ve Sborníku je velmi dobrý, chyb je v něm poskrovnu. Ale není převeden, jak by bylo žádoucí, do novočeského pravopisu.
Je ještě jeden důvod, který nás vedl k této práci. Odchylujeme se totiž občas od dosavadních čtení, podávajíce vlastní interpretaci, a ve shodě s výsledky metrického zkoumání RK, hlavně Záb. a Čest., doporučujeme jiné členění veršů nebo spíše kól (resp. syntaktických celků).
Stanovit text přesně tak, jak jej četl písař, je nesnadné z mnoha důvodů, jasných tomu, kdo četl jiné naše studie k R. Zde uvádím aspoň jednu potíž -- otázku kvantity, délky a krátkosti samohlásek. Ta není nikde značena. Pídit se po nějakém archetypu nemá při orální poesii smysl, neboť jde tu vývojově o celá staletí v čase, o rozlehlá území v prostoru. Mimoto jsme odkázáni takřka jen na jediný opis.